Německá parta Assignment v loňském roce oslavila čtvrtstoletí svojí existence a zároveň se vrhla do práce na svém pátém řadovém albu. Období, kdy se zaměřovala na míchanici deathu a thrash metalu má sice dávno za sebou, ale protože se drží svého kréda „metal bez hranic“, nepřekvapí, že se jí do jejího výrazu sem tam přimotávají různé žánrové pramínky a že proklamovaná aktuální příslušnost k power progu dostává sem tam hodně pikantní příchuť.
V úvodu alba dokonce tak ostrou, že prvotní kontakt bude chutnat asi víc kovaným thrasherům než milovníkům melodií a lehce zauzlovaných kliček. V případě Assignment je však kromě samotných tónů vzít třeba vzít v potaz i textovou náplň. Pak totiž nepřekvapí, že po poměrně rozsáhlém výpravném intru „Trilogia Balkanica“ to kapela vezme v „Mercyful Angel“ hodně ostře od podlahy, nicméně připomínka 20. výročí bombových útoků NATO v Srbsku si výraznou porci agresivity, sekaných riffů, neohebně našlápnutého vokálu a testosteronu rozhodně zaslouží (záměrná chyba v názvu tehdejší mise pak odkazuje na kladný vztah Assignment k Mercyful Fate). S postupujícím časem se Assignment stále víc přibližují k melodičtějšímu světu, a to až natolik, že dají vzpomenout na své nedávno rozpadlé krajany Lanfear. Proti nim jsou jednak o něco tvrdší, o něco méně nápadití v melodiích, ale hlavně jim chybí schopnost vygradovat skladbu – jako by chtěli posluchače stále napínat, ale finálnímu vyvrcholení do šťavnatého refrénového vyvrcholení se systematicky vyhýbají. Přitom v emotivní, posmutnělé a velmi vzdušné výpravné titulní skladbě jim k tomu opakovaně chybí jen droboulinký krůček, podobně je na tom i „Unknown Hero“ s až lehce horrorovou atmosférou, či zprvu hutná a postupně velmi dramatické a písničkovější „Endlessly“, která boduje především zásluhou jiskřivého propletení hlasů Diega Valdeze s hostující Inés Vera-Ortiz, nenápadně nápaditých kláves a silného tématu (vztahu mezi otcem a dcerou, pocity po rozpadu rodiny a jeho důsledky). Ve finální „Silent Nation“, která díky své nejdelší stopáží nabídne i nejbohatší děj, se přes ten pomyslný gradační Rubikon kapele přece jen překonat podaří, takže konec dobrý, všechno dobré…
Bylo by asi příliš příkré končit tímto trochu zavádějícím konstatováním. On není dobrý jenom konec, ono je dobré celé album. Jen se nemůžu zbavit dojmu, že Assignment v sobě mají potenciál, který by šel využít o něco víc. A pak by mohli tu trhlinku v hudebním světě, vzniklou rozchodem Lanfear, celkem úspěšně vyplnit.
|
