Už jen fakt, že vyšlo nové album Blue Öyster Cult, je překvapení roku. Tahle americká legenda, která už má půl století činnosti dávno za sebou, mlčela na studiové bázi devatenáct let a vypadalo to, že „Curse Of The Hidden Mirror“ bude jejím posledním dílem. Byla by to škoda. Nejen kvůli tomu, že tahle deska ji nezastihla v nejlepší formě (na rozdíl o předešlé „Heaven Forbid“), ale proto, že tahle kapela má za sebou skutečně velkou minulost, která z ní udělala totálně kultovní kapelu a jednu z největších legend amerického hard rocku sedmdesátých let. Navíc se podle koncertních záznamů zdálo, že oba zásadní členové - kytarista Buck Dharma a frontman Eric Bloom - jsou stále v dobré formě, přestože oba už mají na hrbu sedm křížků. Byla by proto škoda ještě jednou onu formu (ale i letité zkušenosti a nadhled) nezúročit. A povedlo se to až nečekaně skvěle.
Co vlastně chtít od kapely, která začínala v roce 1967 a svůj největší úspěch zažila v roce 1976 s albem „Agents Of Fortune“, z něhož pochází i největší hit kapely, nezapomenutelný „love song“ „(Don`t Fear) The Reaper“? Od kapely, která osmdesátá léta spíše paběrkovala a pak se jí v roce 1998 povedl nečekaně dobrý comeback s počinem „Heaven Forbid“? Od kapely, která mlčela tak dlouho, že se od ní nečekalo už vlastně vůbec nic? Když se vrací legenda podobného ražení, většinou to znamená, že se zavzpomíná na staré časy, udělá se deska, která sice tuto dobu reflektuje, ale zpravidla nová nahrávka není schopna konkurovat klasickým dílům. Jenže Blue Öyster Cult šli vždycky proti proudu. Nebáli se dát strašidelný prvek do zasněných balad, psali podivné texty, leckdy koketující s vnímáním za hranicemi běžného chápání, a když doba velela k jasnému příklonu k heavy metalu (tedy stylu, kterému Blue Öyster Cult silně pomohli na svět) přišli s psychedeličtěji laděnými složitějšími kompozicemi. Vždycky uměli něčím překvapit. I v době, kdy už si jejich fanoušek myslel, že je zná jako svoje boty, dokáží šokovat. Tentokrát ne nějakými stylovými kotrmelci nebo pohřbením vlastní identity, ale kvalitou materiálu. Forma, ve které se Blue Öyster Cult v současnosti prezentují, je totiž úchvatná.
„The Symbol Remains“ je deskou, která spojuje to nejlepší, co kdy tahle kapela nabídla a navíc přidává ještě soudobý zvuk, těžký nadhled a nebývale silné kompozice. Má ještě háček na posluchače - dokáže vyvolat nutkání vracet se k ní znovu a znovu. Do děje posluchače vtáhne hned „That Was Me“ (s hostujícím původním bubeníkem Albertem Bouchardem), což sice není taková rána na solar, jako byl na „Heaven Forbid“ otvírák „See You In Black“, ale svou funkci ostré skladby na začátek desky plní takřka dokonale. Nepatří však k těm nejlepší, co Blue Öyster Cult na novince nabídnou. Čarokrásná paleta barev se totiž ukáže v následujících „Box In My Head“ a „Tainted Love“, z nichž první sahá až do světa archaického heavy metalu, ještě nezbaveného bluesových kořenů a dozvuků šedesátých let, druhá jmenovaná je výstavní baladou, která nepostrádá typickou dramatičnost a odkaz toho nejlepšího hard rocku sedmdesátých let. Barvitost desky podtrhuje „Nightmare Epiphany“, opět v typickém duchu Blue Öyster Cult, ovšem tentokrát jsou zasněné vokály Erica Blooma, Bucka Dharmy a klávesisty a kytaristy Richieho Castellany zabaleny do stařičkého rock n`rollu.
Apropos, Castellano… na „The Symbol Remains“ je jasně vidět, jak dobrým tahem bylo angažmá tohoto mladého muzikanta (narodil se v roce 1980, tedy když už Blue Öyster Cult)měli svůj vrchol za sebou). Nejenže jsou zde velice platné jeho klávesové party a jeho kytara se skvěle doplňuje se sólovým kouzlením Bucka Dharmy, ale Castellano se vyprofiloval i jako skladatel. Má na svém kontě řadu skvělých příspěvků, k jeho největším výkonům patří na desce i dvě z nejvýraznějších věcí - „Edge Of The World“ a „The Machine“. V nich se jako výhradní autor plně položil do klasického výrazu Blue Öyster Cult a jako perličku jej opepřil vlastními nápady, skladby doslova letí kupředu ke skvělému refrénu, který se zakousne do uší a nebude chtít pustit.
Deska má jen jedinou slabší položku, kterou lze připsat na vrub spolupráce mezi Castellanem a Ericem Bloomem. Jejich „Stand And Fight“ zní jako zatuchlý artefakt z dob Nové vlny britského heavy metalu a tím se vymyká barvitému spektru zbytku alba. „Stand And Fight“ ale naštěstí vyvažují jiná místa, třeba když se Buck Dharma napřáhne k mohutnému songu „Florida Man“, opět vonícímu ozvěnou hippies hnutí šedesátých let, nebo ke skvělé písničkově laděné „Secret Road“, kde jeho hlas zní tak přesvědčivě, že byste mu nehádali sedmdesátku na krku. Výjimečné kompozice jsou bezesporu i dramatická „The Alchemist“ vonící světem progrocku nebo dokonce duchem současných Iron Maiden, svižná „There`s A Crime“, v níž sloku vystavěnou na poctivém hardrockovém piedestalu střídá ultramelodický nápěv v refrénu, a především závěrečná „Fight“, což je znovu hvězdná chvilka Bucka Dharmy, jeho hravé kytary a typické práce s melodiemi, jenž dodávají skladbě optimistický nádech. Právě „Fight“ v sobě (i díky použití snových kláves) představuje kompilát toho, co Blue Öyster Cult vždycky znamenali. V tu chvíli víte, že posloucháte jejich vlastní historii…
Procházka po diskografii Blue Öyster Cult je předlouhá. Jsou v ní alba, která hnula historií, jsou v ní i díla méně podařená. Novinku tahle kapela starých bardů nahrávala a pilovala více než rok. Bylo jasné, že tahle deska, která může klidně být poslední, je pro ně hodně důležitá. Výsledek ale předčil očekávání, v případě „The Symbol Remains“ má posluchač co do činění nejen pravděpodobně s nejlepším a vysoce poctivým albem letošního roku, ale i s deskou, která bude stát mezi třemi stěžejními díly diskografie kapely.
|
