Dávno tomu, co byli Six Feet Under zářivou kometou na deathmetalovém nebi. Když se po albu „The Bleeding“ rozešly cesty zpěváka Chrise Barnese a Cannibal Corpse, bylo jasné, že vokalista (v té době pyšnící se nejbrutálnějším murmurem na scéně) neřekl ještě poslední slovo. Když postavil o rok později Six Feet Under a vydal s nimi debut „Haunted“, zcela s ním zastínil své bývalé chlebodárce, kteří se s novým vokalistou Georgem „Corpsegrinderem“ Fishem teprve hledali. Jenže ten rozdíl se postupem let setřel. A jak Cannibal Corpse znovu našli ztracenou jistotu a dnes jsou jasnou deathmetalovou jistotou, Six Feet Under začal docházet dech. Ono už nekonečné pokračování „Graveyard Classics“, na kterém kapela upravuje po svém milníky hardrockové či heavymetalové historie, mluví například o ztrácení inspirace, vysychání autorské studnice, nemohoucnosti hnout se z místa.
Co u této kapely bezpečně fungovalo kolem roku 2000, bylo už o deset let později mnohem horší a méně energické. Nic to ale nebylo proti tomu, co přinesly další roky. To, že Six Feet Under s každým dalším albem pozbývají kvality, si všiml snad každý jejich příznivec, včetně těch skalních. Zbyly jen rutinní postupy, které se tu více, tu méně vrací ke kořenům deathu, jinde zase pokukují po groove metalu, ovšem někdejší neotřelosti jako kdyby se Barnes a jeho parta vzdalovali mílovými kroky. Trojice desek z let 2012 až 2015 ukázala, že kapela je jaksi trochu z formy a minulé „Torment“ to jen potvrdilo. Asi nikdy předtím se Six Feet Under nemuseli potýkat s takovým nedostatek zásadních nápadů a skladatelskou impotencí. I proto se novinka „Nightmares Of The Decomposed“ očekávala s jistou skepsí.
Ta se nakonec naplnila mnohem více než je fanouškům milé. „Nightmares Of The Decomposed“ je bezesporu nejhorší dílo této kapely. A co víc, nesnese porovnání ani s řadou dalších stylově příbuzných desek, což je při minulosti a zkušenostech Six Feet Under velká ostuda. Slyšíte sice klasický styl kapely, tentokráte spíše ve středním tempu a založený na groove základu, ovšem takovou vyčpělost a skladatelskou bezradnost ještě nikdy Barnes a spol. nepředložili. Skladby stojí na velice podobném základu - rozjede je stokrát přežvýkaný riff, což hovoří o obrovském opotřebení materiálu. Zcela se vytrácí dávná energie a záhrobní atmosféra hniloby a hnusu, zůstává jen na kost ořezaná kompozice, navíc garážového střihu, hodná repertoáru kapel lokálního významu.
Nemá ani smysl jednotlivé skladby rozebírat, protože vlastně jediné, co je na nich dobré, je fakt, že si po zvukové stránce zachovávají alespoň nějakou úroveň. To je sakra málo, když je kvůli katastrofálnímu nedostatku nápadů nechcete poslouchat. A je jedno, jestli je to rychlá úvodní „Amputator“ nebo přece jen trochu slušnější „Labyrinth Of Insanity“, v níž zaujme alespoň obstojné kytarové sólo. I ta se ve společnosti ostatních pohybují v těžkém podprůměru. Nejhorší na celé věci je ale zpěv někdejšího smrtonoše z největších Chrise Barnese, disponujícího až nelidsky hlubokým hlasem, podle kterého se v devadesátých letech stanovovala kritéria pro brutální death metal. Ten je dnes jen svým vlastním stínem. Jeho hlas se dostal do dimenzí, kde už není schopen dosáhnout dávných poloh a působí dýchavičně a trapně. Nefunguje už ani jeho střídání hlubokých poloh a vysokého kvičení, při němž si (například ve skladbě „Death Will Follow“ či ještě markatněji v „The Rotting“) řeknete, jak tohle vůbec někdo může dát na desku. Je to docela smutný poslech…
Dnešní Six Feet Under jsou už o nesoudnosti. Má tahle kapela zapotřebí devalvovat své (kdysi velice zvučné) jméno podobným materiálem, jaký předložila na „Nightmares Of The Decomposed“? Když byla britská legenda Slade v druhé polovině sedmdesátých let už zcela vyčerpanou veličinou, vydala sebereflektivní prohlášení a singl „Let`s Call It Quits“ („Zabalme to“). Z něčeho podobného by si současní Six Feet Under měli vzít příklad.
|
