„Bylo to tak, že David přišel do šatny za mnou a za Paicem a řekl, že odchází z kapely a my mu smutně sdělili, že už není odkud odcházet,“ popsal konec Deep Purple v polovině sedmdesátých letech klávesista Jon Lord. Rocková scéna v tu chvíli na čas ztratila jednu ze svých nejzářivějších hvězd, naprosto zhuntovanou nevraživostí fanoušků k novým poměrům a prachmizernými výkony basisty Glenna Hughese a kytaristy Tommyho Bolina, v té době decimovanými koňskými dávkami kokainu a heroinu. Nad Deep Purple se ta mračna stahovala už delší dobu a bylo jasné, že jejich stav nemůže vydržet dlouho. Jako jedna z možných variant záchrany se jevil návrat Ritchieho Blackmorea, ovšem ten o něčem podobném nechtěl ani slyšet a proto na konci anglického turné v březnu 1976 došlo k finálnímu rozhodnutí a Deep Purple se zařadili mezi kapely, které už patřily minulosti.
Pro Davida Coverdalea to musela být jízda jako na horské dráze. Před necelými třemi lety zářil štěstím, když se jako naprosto neznámý talent a prodavač z butiku dostal do jedné z největších rockových kapel na světě, aby byl následně tvrdě konfrontován s podmínkami, které v hudebním byznysu panují. Kapelu odedávna sžíraly nevypočitatelné nálady Ritchieho Blackmorea, který po jím nenáviděném albu „Stormbringer“ vztekle práskl dveřmi a najednou velký díl zodpovědnosti ležel právě na Coverdaleovi. Deep Purple sice našli náhradu v podobě amerického kytaristy Tommyho Bolina, ale ten, stejně jako Glenn Hughes, jel v drogách tak tvrdě, že sice nahrál výtečné album „Come Taste The Band“, ale při živých koncertech totálně vyhořel, čímž si proti sobě pupudil nejen spoluhráče, ale i fanoušky. Když kvůli tomu Deep Purple skončili, Coverdale se ocitl na dlažbě. Měl sice za sebou renomé tří skvělých desek, ale najednou poznal, jak je sláva pomíjivá.
Logickým krokem pro něho bylo rozjet sólovou kariéru. Kupodivu svou sílu spojil i s Rogerem Gloverem, bývalým basistou Deep Purple, se kterým se v kapele však nikdy nepotkal a výsledkem jejich spolupráce byla dvě bluesrocková alba „White Snake“ a „Northwinds“, oproti výbušnosti Deep Purple desky krotší a kompozičně ne tak vytříbené, jako byly počiny jeho někdejší kapely. Své fanoušky si nahrávky našly, ovšem proti tomu, nač byl Coverdale zvyklý z Deep Purple, jich byly jen zlomky. Toužil po regulérní kapele, kde by byl v roli všemocného šéfa a nebyl by konfrontován náladami Ritchieho Blackmorea a nespolehlivostí Hughese a Bolina. Ze sólové práce už znal kytaristu Micka Moodyho, ke kterému se následně připojil i Bernie Marsden, a základ Whitesnake byl na světě. „Ten název má nepokrytě sexuální podtext,“ přiznal na dotaz ohledně jména kapely Coverdale, když uváděl na trh debutové EP „Snakebite“.
Brzy znovu přišel na scénu bývalý Coverdaleův spoluhráč z Deep Purple, klávesista Jon Lord a spolu s ním, basistou Neilem Murrayem a bubeníkem Davem Dowlem, jsou rázem Whitesnake kompletní. Z producentského místa sice mizí Roger Glover, místo něho se ve studiu objevuje někdejší dvorní producent Deep Purple Martin Birch a Whitesnake jsou rázem ve středu pozornosti hudebních médií. Zkazky tisku stran nemodernosti této kapely uprostřed punkové revoluce kapela nebere vážně a během léta 1978 točí svůj právoplatný debut. Pro něj si vypůjčuje skladbu „Day Tripper“ z pera Johna Lennona a Paula McCartneyho, aby právě tuto skladbu vydala jako singl. Ohlas se dostavuje a spolu s dalším singlem „Lie Down (A Modern Love Song)“ a úvodní „Take Me With You“ se stává právě „Day Tripper“ nejvýraznější položkou alba „Trouble“.
Coverdale a jeho parta na něm opouštějí (alespoň z části) bluesové hájemství obou Coverdaleových sólovek a vrací se spíše tam, kde končili Deep Purple. Proto dochází na energičtější skladby, jako je zmíněná „Take Me With You“, závěrečná „Don`t Mess With Me“, znějící spíše jako pořádně rozjetý zkušebnový jam, nebo dvojice „Nighthawk (Vampire Blues)“ a „Belgian Tom`s Hat Trick“, což jsou kompozice sloužící pro výbuch kreativity obou kytaristů a Jona Lorda. Výraznou položkou je také titulní „Trouble“, silná bluesrocková kompozice, kladoucí důraz na nezaměnitelný Coverdaleův hlas. Tyto vrcholy povětšinou zakrývají méně nápadité kompozice typu „The Time Is Right For Love“ či „Free Flight“, které většinou zachraňuje jen fantastický projev zpěváka, který se v té době zařadil mezi ty nejlepší na celé scéně.
Přestože „Trouble“ ještě nese stopy dětských nemocí, je pro Whitesnake velice důležité album. Ukázalo se, že Coverdale (a vlastně i Lord) si dokáže poradit bez berliček Deep Purple a že umí nabídnout materiál, který sice není tak silný jako alba „Stormbringer“ nebo „Come Taste The Band“, ale ani se nemusí krčit daleko za nimi. Přestože na „Trouble“ se dnes pohlíží jako na jednu z nejslabších desek Whitesnake, dokázala na ní Coverdaleova nová parta transformovat svou vnitřní energii a ukázala, o čem tahle kapela v příštích letech bude...
|
