Na Armored Saint je spoleh. Nejen proto, že úzkostlivě dodržují pětileté rozestupy mezi jednotlivými deskami, ale hlavně proto, že když už přijdou s novým albem, víte, že se bude jednat o vysoce kvalitní dílo poctivého heavy metalu, střiženého hardrockovým šmrncem. Přestože by se díky kvalitě některých desek měla tahle kapela vyhřívat na výsluní zájmu fanoušků, pořád se stále jedná o utajený tip pro ty, které už omrzeli Iron Maiden nebo je už nebetyčně nasírají všemožné spády Metallicy. K tomu, aby Armored Saint stáli vedle těchto hegemonů scény, jim nikdy (nebo aspoň většinou) nechyběla kvalita, ale spíše jen kousek pověstného štěstí. Začali trochu pozdě, v době, kdy už stálice klasického metalu byly etablované na scéně a zmíněná Metallica měla na kontě dvě alba. Navíc debut „March Of The Saint“ nebyl žádným přelomovým dílem, ale po jeho zádech se Armored Saint šplhali celá osmdesátá léta stále výš. Vše korunovali skvělým dílem „Symbol Of Salvation“. Jenže to už kapela byla v troskách. Zemřel kytarista Dave Prichard a poté, co „Symbol Of Salvation“ dosáhlo jen zlomku zaslouženého úspěchu, odešel zpěvák John Bush do Anthrax, poté, co pár let předtím smetl ze stolu nabídku Larse Ulricha a Jamese Hetfielda, aby se připojil k Metallice.
A jak jsou na tom Armored Saint dnes? Zdánlivě nejlépe za celou kariéru. Muzikanti už mají velký nadhled, Bush už nerozmělňuje své aktivity mezi domovskou kapelu a Anthrax, baskytarový světoběžník Joey Vera si dokáže utřídit priority, a samotná hudba kapely je možná nejvyspělenejší za celou dobu jejich existence. Možná z ní zmizelo mladické nadšení, které bylo příznačné pro alba z osmdesátých let, ale vše vystřídal profesionální přístup a dotaženější kompozice. Už při svém prvním návratu s deskou „Revelation“ z roku 2000 ukázala kapela, že dokáže navázat na svou někdejší práci, což potvrdila i při druhém comebacku s deskou „La Raza“. Ta ale jen nabírala dech a vše naplno vypuklo s minulým albem „Win Hands Down“. To Armored Saint přišli se skutečně precizním dílem, které atakovalo zlatou metu „Symbol Of Salvation“ a vytřeli s ním zrak všem, kteří kdy pochybovali, že tahle parta má skutečně na to být ve světové extralize heavy metalu.
Novinka „Punching The Sky“ je proto nepřekvapivá, ale v tom nejlepším slova smyslu. Čekalo se od ní silné pokračování „Win Hands Down“ a to také nabízí. Není úplně jednovaječným dvojčetem předchozí nahrávky, ale spíše jeho stejně silným sourozencem. Armored Saint na ní vybrušují svůj styl znovu takřka k dokonalosti. Není nouze o heroické hudební výkony, opět bezchybný zpěv Johna Bushe a velice silné skladby. Ty jsou tentokrát možná ještě o něco lepší než minulé, přestože ty rozdíly jsou minimální. Armored Saint trochu sundali nohu z plynového pedálu a rozmáchlý úvod alba v podobě epické „Standing On The Shoulders Of Giants“ je velkolepým, kolosálně hardrockovým dílem, které ukáže, že Armored Saint dorostli do velikosti mohykánů sedmdesátých let a mohou působit jako moderní odpověď na Led Zeppelin nebo Deep Purple. Navíc expresivní Bushův vokál, tak charakteristický celou jeho kariéru, je možná nejjistější za celá léta a dá se o něm dá říct, že zraje jako víno.
Armored Saint se vždy pohybovali na rozmezí heavy metalu a amerického hard rocku, který čerpal z ostrovních tradic sedmdesátých let, ale byl poučen i nablýskaným hairmetalovým hnutím a trochou punkové energie. Ten balanc mezi těmito blízce příbuznými styly se průběžně vychyloval buď k jedné nebo druhé straně, a na novince převládá spíše hardrockovější tvář. Kovový lesk skladeb „Missile To Gun“, „Do Wrong To None“ „End Of The Attention Span“ nebo „Never You Fret“ je sice důležitý a sympatický, ovšem tentokrát není pro znění alba tak směrodatný. Přestože skvělá „Missile To Gun“ byla pasována na největší hit alba, síla současných Armored Saint je spíše v klidnějších skladbách jako „Standing On The Shoulders Of Giant“, „Lone Wolf“, „Fly In The Ointment“ nebo „Unfair“. Právě ony dávají albu jiný rozměr, který Armored Saint odlišuje od zástupu jiných heavymetalových formací a dodávají „Punching The Sky“ nebývalou pestrost.
Je to ovšem jen vrchol pyramidy. Každým dalším poslechem se začínají objevovat nové zajímavé momenty, jenž dělají album stále zajímavějším. Důležitou skladbou je bezesporu „Bark, No Bite“ s rozverným funky úvodem, rostoucí na kytarových motivech, evokujících sedmdesátá léta, aby ve svém srdci explodovala v moderní refrén, lehce připomínající Bushovo působení u Anthrax. Ze stejného soudku je i „Bubble“. Tu uvede pro změnu chladná industriální nálada tepajících kladiv do kovadlin, stísněná atmosféra se začíná projasňovat s příchodem vzdušnější sloky a následně i hitového refrénu, jako vystřiženého z losangeleských klubů poloviny osmdesátých let, odkud vlastně Armored Saint vzešli. Nakonec zaujme i zdánlivě nejslabší položka alba, „My Jurisdiction“, nenápadně se rozjíždějící kousek, stavěný na moderních riffech, odkud po několikerém pposlechu vykoukne zajímavě zaražovaný refrén, zdobený netypickým Bushovým frázováním.
Pokud se o minulém albu „Win Hands Down“ mluvilo jako o desce, díky které chytli Armored Saint silný druhý dech, u „Punching The Sky“ se tento trend potvrzuje. Ba co víc, novinka dokáže dokonce svého převelice silného předchůdce dokonce zastínit. Jestliže se v případě nejlepšího alba této kapely dosud mluvilo o „Symbol Of Salvation“, je po „Punching The Sky“ otázka, zda to ještě platí...
|
