Také jste si mysleli, že album „Když ti svítí zelená“ bude už navždy tím nejtvrdším, co kdy Olympic vydal? Člověk míní a Petr Janda mění. I když se zmiňoval ve svých knihách (zejména pak v „Olympic 50“, vydané u příležitosti půl století trvání kapely), že „Když ti svítí zelená“ byl jen experiment z doby, kdy byl sám naprosto pohlcen tehdy moderním heavy metalem, s novinkou „Kaťata“ se do tohoto období vrací. Nová deska Olympicu je velice překvapivá. A to i přes fakt, že se tahle kapela celou svou existenci vyvíjela a reflektovala dobu. Od „Želvy“, která představovala tuzemskou odpověď na tehdejší vlnu šedesátých let, představovanou zejména dvojicí Beatles a Rolling Stones, už přece jen uplynulo dvaapadesát let a Olympic dávno není stejnou kapelou. Když ohlédneme od toho, že z té doby v něm působí dnes už jen Janda, tahle kapela byla vždycky trochu nevypočitatelná.
V sedmdesátých letech, zejména v časech, kdy v ní působil Jiří Korn, se skoro nechala strhnout k bezpohlavnímu mainstreamu té doby a stala se z ní skoro estrádní kapela, aby překvapila na konci téže dekády s velice ambiciózním progrockovým dílem „Prázdniny na Zemi“, které jim vrátilo podobnou popularitu, jakou zažívali s „Želvou“. V osmdesátých letech Olympic stále přitvrzoval, což nakonec skončilo albem „Když ti svítí zelená“, nepokrytě rozkročeným mezi hard rockem a heavy metalem. Shon doby porevoluční značil návrat k písničkovější formě a Olympic zase pomalu mířil do mainstreamu. Sice už k mnohem vkusnějšímu, než v dobách s Kornem a bubeníkem Petrem Hejdukem, ale zdálo se, že alba vycházejí jen ze setrvačnosti a všechno důležité že už Janda a spol. řekli.
Chyba lávky! Pamětníci si jistě vzpomenou, jak velký šok byla skladba „Jako tele na vrata“, která v roce 1986 přišla po trochu vyčpělém a opatrném albu „Kanagom“. Podobně totiž působí i nástup do nové desky. To otevře dvoukopáková salva v titulní skladbě „Kaťata“, jež kolekci rozjede nebývale divokým způsobem. A i když úvodní vpravdě vražedné tempo skladbu mění v tvrdý, poctivý hard rock, je jasně slyšet, že Jandova kytara nikdy neřezala tak tvrdé riffy. Jak sám kapelník říká, tahle věc (opatřena vtipným textem), je vlajkovou lodí nové desky a jasný signálem, jak album bude znít. Výrazově se dokonce pohybuje mezi tváří starého Olympicu v jeho tvrdších chvilkách, avantagradními výjevy Master`s Hammer (v tónu Jandova zpěvu) a chlípnou poetikou Mötley Crüe.Celkově se na albu nehraje na popové vlivy nebo balady, vše jede po striktní linii, opět jako v případě „Když ti svítít zelená“ na pomezí hard rocku a heavy metalu. Tam je totiž současnému Olympicu nejlépe a tam zasazuje ty nejlepší skladby desky. A že jich tentokrát není málo. „Kaťata“ je sevřené album s jasným výrazem, což velice pomáhá jeho tahu na branku.
Nejvlivnější a nejviditelnější autor české populární hudby od poválečných let (spolu s Karlem Svobodou) Petr Janda je ve výjimečném autorském rozpoložení, což je v jeho vysokém věku věc naprosto nevídaná, protože tím o koňskou délku předběhl své někdejší vzory, přeživší Beatles a zbytky Rolling Stones. Kromě titulních „Kaťat“ kapela exceluje v geniální skladbě „Pálím tvář“, rozjíždějící se pomalu na tklivých klavírních tónech novice Pavla Březiny, na nichž roste a mohutní celá kompozice, aby explodovala v úderném refrénu. Ovšem podobně skvělých míst je na desce mnohem více. Patří sem „Erika“ (úvodní kytarový riff může lehce evokovat skladbu Iron Maiden „Don`t Look To The Eyes Of A Stranger“ z alba „Virtual XI“) se znepokojivou, temnou atmosférou, ale i bluesovější „Ach“ či vzdušnější „Pádím“ se skvělou melodickou linkou ve sloce, mířící k ostrému (opět dvoukopákovému) refrénu.
Z konceptu alba vybočují dvě věci. Jednou z nich je hravá „Hádky“ s tanečním tempem, stavěném na úsečném riffu, kde velice důležitou složkou (kromě Jandova kytarového a vokálního vkladu) hrají znovu Březinovy klávesy, v nichž využívá i zvuku klasických hammondek, čímž připomene dávná léta Deep Purple. Druhou je „Šrám, co se nezahojí“, která by mohla být brána za jedinou baladu, ovšem klasickým jandovským věcem typu „Dávno“, nebo „Nějak se vytrácíš, má lásko“ (pamatujete na ten geniální kytarový motiv?) je na míle vzdálená. Definuje ji svěžejší střední tempo v refrénu, opět stavěné na jednoduchém, ale velice funkčním klávesovém motivu, jenž spolu s výtečným kytarovým sólem dodává skladbě obří křídla.
Výhrady nejsou ani k vokálnímu projevu Petra Jandy, přestože je slyšet, že jeho hlas je léty posazený níž a má hrubější výraz, ovšem bylo by krajně nespravedlivé a nesmyslné mu vyčítat, že ve svém věku nezpívá jako na starých albech. Místy sice je na hranici svých možností, ale zde je třeba zdůranit, jak sympatické je, že se nesnaží své nedostatky skrýt studiovými fígly a i tato místa přidávájí „Kaťatům“ na autentičnosti a důvěryhodnosti. V hodnocení obsáhlé diskografie Olympicu se budou "Kaťata" řadit k těm nejlepším věcem, jaké tato kapely kdy vydala. To je při tak dlouhé historii skutečně unikátní.. Nejvyšší hodnocení si proto zaslouží nejen za svůj obsah, ale i za obří odvahu, přijít s takovým materiálem po skoro šedesáti letech.
|
