Americký kytarista Reb Beach není zrovna tím umělcem, který by si zakládal na sólových a ještě ke všemu čistě instrumentálních deskách. Na scéně působí od poloviny osmdesátých let a poprvé o sobě dal pořádně vědět, když se stal spolu s Kipem Wingerem hlavní tváří kapely Winger. Ta dokázala na přelomu osmdesátých a devesátých let vyprodukovat několik skutečně skvělých a nezapomenutelných hitů jako „Miles Away“, „Seventeen“ nebo „Can`t Get Enuff“, ovšem nemilosrdná vlna grunge ji smetla mnohem větší silou, než kteroukoliv jinou kapelu. Winger nebyli jen jedna z mnoha záležitostí hairmetalového hnutí, dokázali na sebe strhnout pozornost precizní, komplikovanou hrou a progresivními nápady jak Kipa Wingera, tak Reba Beache. Ten se nikdy neřadil mezi kytaristy progresivního rocku či metalu, proto v příštích letech vzal angažmá neprve u Dokken a pak se stal dlouholetou oporou Davida Coverdalea v jeho Whitesnake. Ve všech kapelách Beach hraje pro dobro celku, nechává vyznít skladby samotné nad vlastními exhibicemi, přestože je jasné, že by dokázal být platným i v těch nejprotežovanějších progresivních partách světa.
Aby ukojil své choutky, kterých mu není v domovských kapelách dopřáno (ještě tak možná ve Winger, ale ve Whitesnake vůbec ne…), vydá Beach jednou za čas sólovou desku, která stojí především na jeho kytaře a kde se může vyřádit dosytosti. Už v roce 1993, tedy v nejhorší možné době, kdy se kromě grungeového hnutí vysmívali Winger i členové Metallicy nebo Beavis a Butt-head, vydal sedmiskladbový sólový debut „The Fusion Demos“, na němž se snažil ukázat, že není jen další hairmetalový pozér, hrající dokola jen „Seventeen“ a „Miles Away“. Deska pochopitelně zapadla a dnes ji znají už jen skalní Rebovi příznivci. O devět let později konstelace hvězd byla mnohem příhodnější a proto se deska „Masquerade“ těší mnohem větší oblibě. Právě na ní Beach ukázal širší veřejnosti (a v plné kráse), že není jen kytaristou Winger a (v té době) Dokken. Na práci na „Masquerade“ navazuje po dlouhých osmnácti letech. Ve chvíli, kdy je nucen odpočívat od koncertních aktivit Winger, tak především Whitesnake.
„A View From The Inside“ je čistě instrumentální deska a proto není určena široké veřejnosti, ale kytarovým fanatikům a fajnšmekrům. Především oni ocení běhy po hmatníku, které se v Beachově podání sice neodehrávají v kosmické rychlosti Yngwieho Malmsteena, ale za to si tento Američan dokáže pohrávat s emocemi a náladami. Nabízí album, na němž jeho kytarová práce supluje zpěv do té úrovně, že vám vokální projev na většině míst alba nechybí. Beach sice v tomto ještě není tak zběhlý jako například Joe Satriani, u něhož by zpěv byl rušivou složkou, ale i on už přesně pochopil, v čem je síla instrumentálních alb, i to, že kytara musí být natolik zajímavě hraná, aby deska nezačala nudit. U „A View From The Inside“ se naštěstí tento pocit nedostavuje, přestože deska není zrovna poslechově nejjednodušší záležitostí. Velkou devizou je fakt, že Beach nestrhává veškerou pozornost pouze na sebe a snaží se dávat dohromady ucelené skladby, které stojí převážně na jeho kytaře, ale ne pouze na ní. Výsledkem je příjemné album deseti hardrockových kompozic, které si nejvíce libují v dravějších tempech, ale nezapomínají na pestrost a místy i líbivost.
Reb chtěl hrát na jistotu a proto na samý začátek desky umístil starou skladbu „Black Magic“, která patřila k jeho vrcholným číslům už za dob největší slávy Winger. Zde ji Beach transformoval (alespoň co se zvuku týče) do současnosti, dodal jí větší dravost a aranžerskou dotaženost, čímž z ní možná nevědomky znovu udělal nejdůležitější kompozici na desce. Ne že by zbytek skladeb stál v jejím stínu, ale je to právě „Black Magic“, která ukáže, kam by se „A View From The Inside“ měla ubírat. Album i v dalších položkách v sobě stále má hardrockovou dravost, ale najdou se na něm i momenty, kde se Beachovi, ač se snaží sebevíc, kompozice začnou drolit progresivními manýry, což je na některých místech („Little Robots“ nebo „Attack Of The Massive“) přece jen na škodu věci. Desce totiž nejvíc sluší přehlednější skladby, ať je to „Infinito 1122“, „Hawkdance“ nebo závěrečná baladická paráda „Sea Of Tranquillity“, v níž se kytarista dotýká takových míst, kde s přehledem dokáží točit svá instrumentální alba zmíněný Joe Satriani nebo John Petrucci z Dream Theater.
K jejich lehkosti toho na „A View From The Inside“ přece jen ještě trochu chybí, ale i tak Beach předkládá přesvědčivou práci, kde ukazuje, že se šeredně mýlí ten, pro koho je stále jen kytaristu Winger a Whitesnake. Ty ambice, které Beach měl a má, jsou o něco větší. A když si vezmeme celou hairmetalovou scénu, kam je řazen, tak tam (pravděpodobně spolu s Warren DeMartinim z Ratt) patřil vždy k těm nejlepších a nejschopnějším hráčům.
|
