Iron Maiden mají na svém kontě několik živých alb. Už nikdy nemohou překonat kult prvního „Live After Death“ z roku 1985, které je výpovědí doby o tom, jak moc byli Iron Maiden rozjetá mašina na obří „World Slavery Tour“. Nikdy také nedosáhnou atmosféry, kterou měli na „A Real Live One“ a „A Real Dead One“, kde se vinou odchodu zpěváka Bruce Dickinsona vznášela ve vzduchu podivná příchuť. A nikdy nezopakují zářivost dvojalba „Live At Donnington“, jež je představilo na vrcholu turné k „Fear Of The Dark“. Přestože další vydávané živáky měly svou kvalitu, nikdy se jim nedostalo takového věhlasu jako těmto počinům. Proč by tedy aktuální titul s předlouhým názvem „Nights Of The Dead, Legacy Of The Beast: Live In Mexico City“ měl být něčím výjimečný? Ta otázka padala docela často a odpověď na ní je nakonec rázná.
Aktuální záznam je výjimečný proto, že výjimečné je celé (sice v současnosti zastavené, ale stále ještě probíhající) turné „Legacy Of The Beast“. Retrospektivních šňůr Iron Maiden odehráli v minulosti už několik, ale je to právě „Legacy Of The Beast“, které svou výpravou, setlistem i nasazením samotných muzikantů předčilo všechny podobné podniky do té doby. Kdo na některé ze zastávek byl, určitě ví, jaká tato kolekce bude. Osobně považuji pražské vystoupení Iron Maiden z června 2018 za jejich nejlepší koncert, který dosud viděl. Přestože na něm Železná panna jasně demonstrovala, že její největší síla leží v minulosti a že současné aktivity nemůžou zastínit slavné období let 1980 až 1992, to, co tehdy předvedli v pražských Letňanech, se dokáže zapsat do historie. A to nejen jejich, ale i celé heavymetalové hudby.
„Nights Of The Dead, Legacy Of The Beast: Live In Mexico City“ tehdejší formu Iron Maiden prezentuje velice věrně. Playlist, který na konci září 2019 britská šestice předvedla v mexické metropoli, je na chlup totožný s tím, co ukázala o rok a čtvrt předtím v Praze a proto tento živák je věrnou připomínkou i české zastávky. Pro ty, kteří na žádném koncertě turné „Legacy Of The Beast“ nebyli, je dobré připomenout, že Iron Maiden setlist namíchali především z toho, co vytvořili ve své zlaté dvanáctiletce, přičemž přihodili dva kusy z éry, kdy za mikrofonem stál Blaze Bayley, a dvě připomínky z comebackových desek, když se Bruce Dickinson s plnou parádou v roce 1999 vrátil do lůna mateřské formace. Největší důraz byl kladen na klasická alba „The Number Of The Beast“ a „Piece Of Mind“, ale došlo i na připomínky dávného punkmetalového debutu „Powerslave“, vycizelované „Seventh Son Of A Seventh Son“ a dravé „Fear Of The Dark“. Sice zamrzela absence jakékoliv skladby z alba „Somewhere In Time“ (méně pak z „Killers“ a „No Prayer For The Dying“), ale i tak Iron Maiden koncertní program koncipovali takřka ideálně.
Živák uvede tradiční projev Winstona Churchilla z druhé světové války, jenž přejde (jak už bývá zvykem) do těžkotonážního otvíráku „Aces High“. V tu chvíli kapelu doslova přehlušuje řev fanoušků, ne nadarmo kapela (a mnoho dalších interpretů) tvrdí, že ti nejdivočejší jsou právě ve Střední a Jižní Americe. Za této bouřlivé kulisy kapela rozjíždí zmíněnou skladbu z desky „Powerslave“. Nastupuje Dickinson. Dere se do výšek, ječí jako siréna. Posluchač si ale nemůže nepovšimnout faktu, že působí trochu dýchavičně a slova z konců veršů spíše polyká. Že by se projevovala únava z prodělané rakoviny jazyka? Obavy se naštěstí rozplynou velice brzy, zpěvák se dostává do varu a už v následující „Where Eagles Dare“ je všechno v pořádku. Od té doby si drží svou úroveň, navíc v „The Clansmen“ se dokáže ponořit do poloh někdejšího nástupce Blaze Bayleyho, aby poté nasadil klasické výšky v „The Trooper“.
Kapela je ve velké formě. Instrumentální výkony všech zúčastněných jsou v podstatě totožné s tím, co předváděli na studiové bázi a koncert díky tomu dostává velký spád. Dickinson mezi skladbami šetří slovy, čímž dokazuje, že jeho dlouhosáhlé projevy jsou už minulostí. Nastává však situace, která poznamenala i pražský koncert - menší letargii přinese stařičká „Revelation“ a trochu zbytečná „For The Greater Good To God“, s „The Wicker Man“ se tak prakticky začíná od nuly. Ovšem děje se tak ve velkém stylu. Kapela nasazuje skoro až hystericky vítanou „Sign Of The Cross“. Po této desetiminutové suitě, která je velkým okamžikem Dickinsona, se sází už jen na tutovky a největší hity „Flight Of Icarus“, „Fear Of The Dark“, „The Number Of The Beast“ či „Iron Maiden“, které už dávno patří do zlaté pokladnice heavy metalu. A to to nejlepší má ještě přijít… Producent Tony Newton velmi rozumně odstřihl zbytečnou pauzu před přídavky a proto „The Evil That Men Do“ navazuje na poslední skladbu klasické části - „Iron Maiden“ - zhruba po půlminutě, vyplňované bouřlivými ovacemi publika. A je to právě „The Evil That Men Do“, která definitivně tvoří vrchol tohoto mexického záznamu. Přestože Dickinson se sápe do výšek v refrénu s mírnými obtížemi a ve střední části jej nechává už spíše na publiku, to obrovské nasazení, zápal a atmosféra skladby samotné jsou skoro až dechberoucí. Kapela neslevuje ani v „Hallowed By Thy Name“, kde zpěvák podává nadmíru přesvědčivý výkon. Možná i proto finální „Run To The Hills“ působí v podstatě už jen jako symbolická tečka za výtečným vystoupením.
Iron Maiden lze i díky „Nights Of The Dead, Legacy Of The Beast: Live In Mexico City“ obdivovat. Zejména proto, v jaké formě se tato kapela i čtyřicet let od vydání debutu nachází, a za to, že dokáže i do drážek disků převést strhující atmosféru svých koncertů. Kapela působí energicky, sebejistě a navrch přidává skutečně reprezentativní setlist. Jak u Iron Maiden bývá zvykem, celá kolekce je navíc skoro až megalomansky vyvedená.
|
