Před třemi lety na sebe američtí doommetalisté Pallbearer upozornili ve velkém stylu. Album „Heartless“ pro ně znamenalo to, co pro Paradise Lost jejich přelomové dílo „Icon“ a kapela byla najednou na výsluní zájmu nejen u zarytých fanoušků doom metalu, ale i u mnohem otevřenějšího metalového posluchačstva. „Heartless“ představilo kapelu v nejlepším možném světle - nabídlo skvostný materiál plný chmurné nálady, temných zákoutí, ale i křišťálově čistých kytarových sól, žalozpěvu (ve srozumitelné poloze) a okouzlující atmosféry, jako vyšité pro podzimní plískanice a nevlídné večery. Zároveň nabídlo otázku, zda se jedná jen o experiment nebo o krok k nové cestě.
Na odpověď se čekalo tři roky. Za tu dobu se americké čtveřici podařilo podepsat smlouvu s vydavatelským kolosem Nuclear Blast a tudíž se daly čekat velké věci. Ovšem přišel menší zádrhel. Když deska na podzim loňského roku vyšla, nastalo ticho po pěšině. Místo mohutné promo kampaně jako kdyby „Forgotten Days“ bylo jakýmsi utajeným tipem a ne albem kapely, která zažívá své nejlepší časy. Že by jak firma, tak samotní Pallbearer přestali své nové dese věřit? Byla by to obrovská škoda, protože Američané se opět vybičovali k výbornému výkonu, který sice není tak překvapivý jako v případě „Heartless“, protože kapela jde po téže cestě a hraje více na jistotu, ale i tak hudba obsažená na této nahrávce řádně podtrhuje skutečnost, že Pallbearer jsou v současné době při chuti a stojí na vrcholu žánru.
Jestliže minulému albu byla vyčítána přílišná orientace na Paradise Lost z období alb „Icon“ a „Draconian Times“, tak čas už tuto skutečnost takřka setřel. Pallbearer na „Forgotten Days“ sice dávají opět nakouknout do kuchyně stylotvorných Britů (zejména v kytarových sólech, které mohou evokovat práci Grega Mackintoshe), ale na věc jdou vlastním stylem. Co je od Paradise Lost odlišuje nejvíce, je brutální kytarový sound, hraný na řádně podladěné nástroje. Pak je to také zpěv, protože Campbellův hlas je ještě čistější než na „Heartless“ a nemá prakticky už nic společného s projevem Nicka Holmese. Naopak obě kapely spojuje cit pro melodii, zacházení se souhrou akustických a tvrdě zkreslených kytar a práce s atmosférou jako takovou. Ta se v úvodu, který obstará titulní věc, dá krájet, Pallbearer se dotýkají až sludgemetalových bažin, ovšem od „Riverbed“ se sound náhle pročišťuje, jako když neprostupnou hradbou těžkých mraků najednou projedou blahodárné sluneční paprsky.
Kapela si na tom dává záležet, prozářené i temné stránce se věnuje rovnoměrně. Důležitá je i samotná produkce nahrávky, která dovolí, aby tvrdé žalmy „Silver Wings“, „The Quicksand Of Existing“ a „Vengeance And Ruination“ Pallbearer obklopili vlídnějšími kompozicemi „Stasis“ a „Rite Of Passage“, v nichž opět z tvrdých riffů vykouknou hřejivé tóny akustických kytar. Vrcholem tohoto snažení je závěrečný megaopus „Caledonia“. Ten kapela rozehrává na poklidných tónech, táhnoucích se zmučeným, pomalým tempem, z čehož náhle vyvěrá kytarová vyhrávka, průzračná jako nejčistší horská bystřina. Skladba samotná mohutní na skvělých melodiích, letících z Campbellova hrdla až směrem k velkému finále, plnému vícehlasů a (znovu) výtečné kytarové práce.
S „Forgotten Days“ Pallbearer své postavení, vybudované na „Heatless“, potvrzují. I do nové desky dokázali napěchovat velké množství emocí a nálad, které z „Forgotten Days“ dělají opět ukázkovou nahrávku stylu. Co na tom, že doom metal zažíval svůj největší boom před pětadvaceti lety. Pallbearer jsou jasní nositelé a pokračovatelé tradic té doby a dokáží je dobře prezentovat i v současnosti.
|
