„Právě jsme v Německu odehráli koncert pro padesát tisíc lidí,“ řekl při jednom interview z roku 1996 bubeník James Kottak, „je to obrovský rozdíl proti tomu, že s Warrant jsme hráli v klubech pro padesát chlápků s pivem.“ Kottak totiž krátce po katastrofálním turné k desce „Ultraphobic“ dostal nabídku posílit legendární německé hardrockery Scorpions. Okamžitě po ní skočil, protože mu bylo jasné, že opouští potápějící se loď. Warrant na vlastní kůži pociťovali žalostný úbytek fanoušků, kteří neakceptovali jejich přerod ze zářivé hairmetalové komety v alternativně rock/metalovou partu. To, co se poprvé částečně projevilo po albu „Dog Eat Dog“, dostalo díky komerčnímu propadáku „Ultraphobic“ ještě další rozměr. „Scéna v Los Angeles je v dnešních dnech naprosto mrtvá,“ svěřil se v polovině devadesátých let Jani Lane, „z toho, co zde bylo před pár lety, nezbylo vůbec nic. Všechny ty kapely zmizely. My se ale rozhodně nevzdáme.“
Laneovi se dařilo alespoň v osobní rovině, protože po divokém rozvodu s Bobbie Brown (která poté, co mu povila dceru Taylar Jayne Lane, utekla do náruče Tommyho Lee z Mötley Crüe) se znovu oženil. Tentokrát jeho vyvolenou byla Rowanne Brewer, někdejší Miss Maryland. Přestože se stále spekulovalo o jeho problémech s alkoholem, zejména poté, co ho s basistou Jerrym Dixonem potkal na oslavě padesátin Lemmyho Kilmistera jejich bývalý kolega Joey Allen a v tisku utrousil poznámku: „Jo, byl tam Jani a Jerry. Ale myslím, že mě ani nepoznali, protože byli pěkně ztřískaní,“ byl čas hlavně na práci. Nejprve bylo třeba vyřešit prázdné bubenické místo. Náhrada spadla jako z nebe, na stoličce se usadil Bobby Borg z kapely Beggars & Thieves, kterou na přelomu osmdesátých a devadesátých let vedl bývalý basista Ozzyho Osbournea Phil Soussan. Přišel právě včas. Kapela se chystala do studia, kde si podle svých slov chtěla napravit pošramocenou reputaci ambiciózním dílem, které mělo být záznamem jejich nespoutané energie.
K tomu měla dopomoci především změna strategie. Lane se vzdal svého většinového (nebo absolutního) autorství, deska vznikala prakticky za pochodu a byla hotová během dvou týdnů. To je jedna strana mince, která z „Belly To Belly“ udělala skutečně energičtější záležitost, podobnou záznamu zkušebnového jamu. Nedokázala však zakrýt velké rozpaky, které zavládly nad předkládaným materiálem. Ten je nedotažený, řada nápadů zní polovičatě, což nakonec podtrhuje i podivný zvuk, který je mixem garážového soundu a dalším pokusem o zachycení trendů alternativního rocku. Jestliže podobný experiment zafungoval u „Ultraphobic“, u „Belly To Belly“ se míjí účinkem. Tahle deska jde ve svých experimentech ještě dál, a pokud na „Ultraphobic“ ještě řada momentů připomínala klasické Warrant (nebo nabízela silné skladby), u „Belly To Belly“ je třeba světlé momenty pečlivě hledat. Jsou tam, o tom žádná, ale ztrácejí se mezi skutečně nepovedenými kompozicemi.
Deska zafunguje spolehlivě jen místy. Její nejsilnější moment se nachází pod názvem „Letter To A Friend“, která jako jediná (možná ještě tak „Indian Giver“) odhaluje typickou laneovskou práci s melodiemi. Tato skladba působí jako ostrůvek jistoty mezi nenápadnými nebo naprosto netypickými kompozicemi, které pohřbívají zbytky původní identity kapely. A jestliže se jako na pilotní singl vsadilo na rozzuřenou, ovšem až tragicky nedotaženou „A.Y.M.“ („Angry Young Man“), nemohlo to dopadnout jinak než velkým propadákem. Co na tom, že právě „A.Y.M.“ je plně reprezentativní pro většinu desky a zastupuje sortu skladeb jako je úvodní „In The End (There`s Nothing)“, po vzoru Alice In Chains opatřená disharmonickými pasážemi (ovšem bez uvěřitelného kouzla seatlleských hvězd), „Feels Good“ nebo „Falling Down“, kde Warrant zní spíše jako mix Korn a zbytků grungeové scény, která už v roce 1996 byla za zenitem a mířila na smetiště dějin.
Přesto se na „Belly To Belly“ dají najít dobré věci, ovšem až při podrobném pátrání. Jestliže „Letter To A Friend“ zafunguje na první dobrou, u „All 4 U“, ve které si Lane střihl duet s přítelkyní jednoho ze studiových techniků, je třeba se obrnit větší trpělivostí, která však v tomto případě přinese alespoň několik růžových kvítků. Vcelku dobře dopadla i „Vertigo“, připomínající moderně hraný hard rock sedmdesátých let s notnou dávkou improvizačního ducha, a nakonec i závěrečná „Nothing Else“, v níž je důležitá její skličující atmosféra, kterou se proplétá Laneho naléhavý hlas. Ovšem ani jedna z těchto skladeb (znovu jako výjimku je třeba vypíchnout „Letter To A Friend“) nebyla ničím, co by staří fanoušci chtěli od Warrant slyšet. A to, že by si s takovou sbírkou jako byla „Belly To Belly“ našli příznivce nové, snad není ani třeba hovořit.
Deska zoufale propadla a nedošlo ani na její zamýšlené pokračování. Trpělivost došla i firmě CMC International, která pochopila, že koupila zajíce v pytli a že Warrant model 1996 jsou už naprosto jinou kapelou než v dobách „Cherry Pie“. A jestliže se z dob, kdy někdejší hairmetaloví desperáti přes noc natáhli flanelové košile a začali si hrát na hrdiny grunge, dají najít skutečně výborné desky a polozapomenuté poklady, tak „Belly To Belly“ do této kategorie nepatří. Warrant byli na dně. Opustil je bubeník Bobby Borg (nahradil jej někdejší člen Enuff Z`Nuff a doprovodné kapely Vince Neila Vikki Foxx), ale i kytarista Rick Steier, který byl nakonec označen jako hlavní tvůrce propadákové „Belly To Belly“. Ještě předtím je vykopla firma CMC a kapela začala situaci přehodnocovat. V době, kdy se přece jen móda klasických hardrockových (či hairmetalových) kapel začala mírně vracet, došlo na živé album „Warrant 86-97“, které představilo zejména její největší hity. Ovšem ani s ním už Warrant nikdy nezískali svou někdejší sílu.
|
