Skutečně potřeboval svět návrat norských Wig Wam? Ti v dobách své největší slávy lehce před rokem 2010 žili z překvapivé vlny zájmu o hair metal, který tehdy doznal velkého rozpuku v jejich domovské Skandinávii a Wig Wam byli jeden čas jeho zásadními mluvčími. Nemusíme se bavit o tom, že švédsko-norsko-finská vlna, která se vzedmula před deseti lety, byla mnohem slabší než ta původní losangeleská z osmdesátých let, a chyběl jí punc uvěřitelnosti a lákadla nočního života rozpálených ulic plných lačných děv, barů a šarvátek, ale i tak se z té doby dá najít několik skvělých desek. Mezi ně lze zařadit i alba této kapely, zejména pak „Non Stop Rock N`Roll“ a „Wall Street“, na kterých ze sebe Wig Wam setřásli nálepku nezajímavých klonů Steel Panther a začali tvořit seriózní hudbu. Jenže co jim to bylo platné, když zájem o skandinávský hair metal začal pomalu opadat…
Wig Wam to nepřenesli přes srdce a na začátku roku 2014 ohlásili rozpad. Postupem času se na ně zapomínalo. Nebyli nikdy tak silní jako například Crashdïet v prvotní fázi vývoje, ani tak hitoví jako Reckless Love, a proto se vlastně ani nečekalo, že by se někdy svět mohl zajímat o jejich comeback. Pět let to vypadalo, že zmíněný rozpad je už definitivní. V listopadu 2019 však kapela do světa vypustila zprávu, že se přece jen vrátí k regulérní činnosti a na rok 2020 měla naplánované rozsáhlé turné se samostatnými koncerty, ale i v rámci festivalů. Dobře víme, jak to s koncertní činností v uplynulém roce dopadlo, ovšem Wig Wam tento fakt nepoložil. Kapela nabitá sebevědomím po několika uskutečněných vystoupeních najednou dostala prostor a čas pro tvorbu nové desky, která má znamenat startovní výstřel do druhé fáze jejich existence.
Na příznačně nazvaném díle „Never Say Die“ je sympatické to, že Wig Wam navazují tam, kde skončili s počinem „Wall Street“, nesnaží se působit jako parta srandistů (v tomto případě skutečně kašparů) a předkládají znovu serióznější tvář své hudby. Možná by se dalo říct, že za devět let od poslední desky a více než pěti letech nečinnosti vyspěli. Ale především trochu změnili přístup, vědomi si toho, že jejich starý styl už by dnes oslovil nepoměrně menší množství posluchačů, Wig Wam svůj sound přibrousili, zbavili jej bombastické patiny Def Leppard a mírně jej zmetalizovali. Nejdou v tomhle ohledu sice tak daleko jako jejich někdejší styloví kolegové Dynazty, z nichž se (trochu pokrytecky) stala čistá powermetalová kapela, ale přece jen i u Wig Wam je pohled směrem ke klasickému heavy metalu znát. Sound, který se vyvalil ze singlové titulní „Never Say Die“, ukázal, že tahle kapela je dnes trochu o něčem jiném.
Na celé desce lze samozřejmě slyšet stopy starých Wig Wam, ale už jen hrubnoucí projev frontmana Åge Stena Nilsena dokládá, že doby jiskřivých a bezstarostných popěvků či stadionových hitů minulosti jsou pryč. S tím zmizela i hitovost, která charakterizovala poslední počin „Wall Street“, což je největší slabina novinkové desky. Hitové momenty, které nejvíce odkazují na dobu před deseti lety, zastupují skladby „What Does It Hurts“, „Shadows Of Eternity“ a baladická „My Kaleidoscope Ark“, což jsou zároveň i nejzajímavější položky desky. S přimhouřením oka k nim lze zařadit i titulní „Never Say Die“, trochu praštěnou „Kilimanjaro“ či údernou „Hard Love“, ale ve výsledku deska spíše zklamává, především nevýraznými položkami „Dirty Little Secret“, „Call Of The Wild“ nebo zbytečně natlakovanou „Hypnotized“. Tyto skladby už nemají s někdejší pozlátkovou a rozmanitou tváří Wig Wam mnoho společného.
Návrat této kapely zůstal trochu za očekáváním. Po bezmála deseti letech byla na místě hitová deska, plná stadionových hitů, ovšem Wig Wam místo ní nabízejí spíše tvrdou heavymetalovou kolekci, která jim ne zcela úplně sluší. Možná se do současné doby hodí víc než nablýskané skandované refrény minulosti, ale přece jen těch okamžiků, kdy jsou Norové opět zábavnou partou, je zde o dost méně než by bylo potřeba.
|
