Robert Plant byl stále upoután na invalidní vozík a kapelou, managementem i fanoušky zmítaly pochybnosti, jak to s Led Zeppelin vlastně dopadne. Situace nebyla dobrá. U Jonese se opět začínaly projevovat zaječí úmysly, z Bonhama se stával nezvladatelný alkoholik a Page zamířil do Los Angeles, kde naplno propukla jeho delší dobu skrývaná závislost na heroinu. Plant, neschopný vlastní chůze, se utápěl v depresích a ve strachu nejen o vlastní kariéru, ale zejména o svou rodinu, kterou kvůli daňovým problémům musel nechat ve Velké Británii a sám se přesunout na ostrov Jersey. „Fakt nevím, jestli se dokážu vrátit na pódium silný jako dřív,“ říkal zpěvák, kterého management tlačil do toho, aby se spojil s Pagem, poflakujícím se po Americe a začali spolu dávat dohromady další album. To mělo potvrdit jejich nejambicióznější dílo „Physical Graffitti“. “Čím déle čekáme, tím těžší bude návrat,“ tvrdil Page, když se sbalil, aby se přesunul do mnichovského studia Musicland, kde měla vzniknout nová deska.
Přestože práce nešla od ruky úplně jednoduše, výsledek se dostavil ve velmi krátké době. V té době naštěstí začala u Planta zabírat rehabilitační terapie a v době natáčení novinky už byl schopen opatrné chůze s hůlkou. Bylo rozhodnuto, že nová deska dostane jméno „Presence“, přestože Plant tvrdošíjně prosazoval název „Thanksgiving“, což se však nezdálo vydavatelské společnosti. Zpěvák nakonec musel couvnout, a to i pod vlivem Page, se kterým se nakonec stal takřka výhradním autorem nového materiálu. Na Bonhama se už při skladatelském procesu nedalo spolehnout, byl úspěch, že se jej podařilo dostat do studia, aby odehrál své party. Moc nepřispěl ani Jones. „Byl jsem tam vlastně jen do počtu a z celého nahrávání si pamatuju nejvíc, to jak jsem Roberta tlačil na kolečkovém křesle, popisuje natáčení. Jediným výsledkem kapelní spolupráce je jen nenápadná skladba „Royal Orleans“, která rozhodně není stěžejním kouskem alba, jenž vyšlo pouhý rok po „Physical Graffitti“, v poslední březnový den roku 1976. Na to, co všechno Led Zeppelin museli za ten rok prožít, to byl heroický výkon. To se však musel na něčem podepsat…
Album „Presence“ započalo zřetelný kvalitativní pokles, přestože se stále jednalo o dílo, které by Led Zepelin leckterý ze souputníků mohl závidět. Ovšem i ten největší fanoušek musí uznat, že skladatelský genius pánů Page a Planta poněkud ochabl, protože deska vlastně stojí na jediné položce, úvodním desetiminutovém titánském eposu „Achilles Last Stand“, jedné z nejdůležitějších skladeb Led Zeppelin vůbec. Přestože Plant trval na tom, aby se skladba jmenovala „The Wheelchair Song“ (vzhledem k tomu, že ji musel natáčet upoután na kolečkové křeslo), ani tentokrát mu nebylo vyhověno a sáhlo se po mnohem heroičtějším názvu, jenž stavbě skladby odpovídal mnohem více. „Achilles Last Stand“ je jasným heavymetalovým manifestem a věcí, která náležela k mladému hnutí britských kapel, které se naplno rozjelo o pár let později, Nové vlně britského heavy metalu. Když slyšíte „Achilles Last Stand“ je vám okamžitě jasné, odkud brali Iron Maiden inspiraci pro své epické věci.
„Achilles Last Stand“ by byla ozdobou jakékoliv předchozí desky Led Zeppelin, včetně megalomanské „Physical Graffitti“ a proto mezi materiálem, který „Presence“ obsahuje, je jako vybroušený diamant, který nad zbytkem materiálu ční o řadu koňských délek. Ostatní skladby (tu více, tu méně) jen naplňují standardy kapely a nejsou těmi, díky kterým se z Led Zeppelin stala jedna z největších a nejinspirativnějších kapel všech dob. Na většině materiálu se projevuje fakt, že byl spíchnutý horkou jehlou, protože kdyby na něj měla kapela víc času (a sebedisciplíny), tak by nutně musela „For Your Life“, „Royal Orleans“ či „Candy Store Rock“ odsunout jako druhořadé kompozice hodící se pouze na B strany singlů. Oproti dřívějším aranžerským hrám, při kterých kapela experimentovala s různými nástroji a studiovými fígly, jsou právě tyto tři zmíněné skladby dokladem toho, jak je „Presence“ mnohem chudší deska, ohlodaná až na kost, na které zbyly jen v podstatě obyčejné blues/hardrockové kompozice. Trochu v lepším světle se kapela představuje v „Hots On For Nowhere“, která slouží zejména jako Plantův ventil vnitřních frustrací a vypořádání se s tím, že jak Page, tak manažer Peter Grant pro něho nebyli oporou v nejtěžší době. Zajímavě zní i „Nobody`s Fault But Mine“, další z Pageových výpůjčkám (krádeží). Originál pochází od bluesového muzikanta Blind Willieho Johnsona a je až z roku 1928. Jako obvykle si Page nelámal hlavu s přiznáváním autorství a skladbu podepsal svým jménem. Důležitý je pro album jeho konec, kam kapela zařadila skoro desetiminutovou bluesovou suitu „Tea For One“, která je po nedostižné „Achilles Last Stand“ druhou nejzajímavější kompozicí tohoto díla.
Přestože album hned po svém vydání vylétlo na čela hitparád na obou stranách Atlantiku, brzy vyklidilo pozice, protože řadě fanoušků došlo, že tentokrát kapela svůj vysoký standard nenaplnila. Také se měnila doba, v létě 1976 se Velkou Británií přehnalo turné „Anarchy In The UK“, ve své špinavosti a uvěřitelnosti tolik vzdálené od aristokratického světa Led Zeppelin. Bylo jasné, že časy se začínají lámat. Oproti úspěchům předchozích alb, zaznamenala „Presence“ jen zlomek prodeje, což vlastně odráželo i její jistou nenápadnost a šedivost. V britském tisku se dokonce mluvilo o tom, že se z Led Zeppelin stává ohraný příběh a proto bylo nutné co nejdříve vyrazit na turné, které by zahnalo rozpačité přijetí „Presence“. Kapela také narychlo vydala koncertní záznam z newyorské Madison Square Garden, kde se opakovaně představila v červenci 1973. Živé album „The Song Remains The Same“ posloužilo jako soundtrack k vydávanému stejnojmennému filmu, který však brzy zmizel v propadlišti dějin. Jako by se karta začínala obracet v neprospěch kapely…
A znovu zasáhl osud. Tentokrát už tragicky a opět se jednalo o Roberta Planta. Když totiž kapela odehrála triumfální koncert na kalifornském festivalu Days On The Green, jenž bylo ozdobou závěrečné fáze amerického turné, přišla zpráva, že Plantův syn Karac zemřel na komplikace spojené s žaludeční infekcí. Zpěvák právě nabírající síly po těžké autonehodě se na místě zhroutil, kvůli čemuž došlo ke zrušení zbytku turné, které se ukázalo být posledním koncertním představením Led Zeppelin na americkém kontinentu. Kapela, která navíc měla v kalifornském Oaklandu i problémy s místní policí se narychlo a v troskách vrátila do Velké Británie, kdy už se Plant netajil svým rozhodnutím Led Zeppelin opustit.
|
