Vše začínalo nabírat rychlé obrátky. „Salisbury“ vyšla třetí lednový den roku 1971, ale manažer Gerry Bron už na kapelu tlačil, aby zahájila práce na nové desce. Protože legendární „Lady In Black“ zaznamenala výraznější úspěch pouze v Německu a na domácím britském trhu se stále dalo v případě „Salisbury“ mluvit o fiasku, Bron založil vlastní společnost Bronze a vyžadoval rychle výsledek. Uriah Heep ale museli opět řešit post bubeníka, neboť kapelu opustil Keith Baker, jemuž se nechtělo vypravit na dlouhé turné. Náhradu kapela sehnala velmi rychle, na bubenickou stoličku (opět pouze dočasně) usedl Iain Clark od průkopníků britského progrocku, kapely Cressida. Pomalu se začínaly objevovat problémy s basistou Paulem Newtonem, kterému hektické tempo rovněž začínalo přerůstat přes hlavu, ovšem tentokrát tlak ještě ustál.
Jestliže se během natáčení alba „Salisbury“ začínal projevovat vliv klávesisty Kena Hensleyho na tvorbu a zvuk Uriah Heep, při přípravě třetího alba, které dostalo název „Look At Yourself“, už byla jeho pozice majoritní. Při tvorbě „Salisbury“ Hensley pracoval ponejvíce s kytaristou Mickem Boxem, tenkrát tvořil spíše osamocený nebo částečně za přispění zpěváka Davida Byrona. Hensley si byl vědom toho, že na minulé desce dal až moc velký průchod svým rozličným hudebním choutkám (v titulní skladbě), za což jej kritika ostřelovala ze všech pozic a paradoxně se rozhodl nové skladby tvořit spíše přímočařejším a jednodušším způsobem. Velký podíl na tom měl i Gerry Bron, který opět obsadil producentskou židli a preferoval spíše hardrockovější a živelnější sound na úkor různých progresivních vyhrávek a složitých kompozic. Proto v londýnských Lansdowne Studios začala během léta 1971 vznikat legenda, kterou konečně vydobyli Uriah Heep své místo na slunci a která jim zaručila status hardrockové legendy.
Přestože „Look At Yourself“ nikdy nedosáhla statusu, kterého požívají alba Deep Purple, Black Sabbath či Led Zeppelin z té doby, mezi nejlepší díla těchto konkurentů Uriah Heep patří beze zbytku. Právě zde se kapela konečně našla a dokázala do drážek desky vměstnat energii živých vystoupení, spojenou se studiovými fígly a precizními instrumentálními a vokálními výkony. David Byron vyrostl v sebevědomého frontmana, kterému nechybí charisma jeho konkurentů, ale nad to vládl pevným hlasem s neomezeným rozsahem a v leckterých pasážích s klidem strčil do kapsy jak Roberta Planta, tak Iana Gillana. To se začínalo podepisovat na jeho nezvladatelném chování, neboť kolem sebe viděl zlatou auru rockové hvězdy, ale neuměl s ní zacházet jako jeho ostřílenější kolegové. Přestože v dobách „Look At Yourself“ byly jeho hvězdné manýry ještě v plenkách, v příštích letech začaly všem přerůstat přes hlavu..
Na konci roku 1971 Mick Box vypálil za statné podpory hammondek Kena Hensleyho (ten tuto skladbu i nazpíval) úvodní riff titulní skladby „Look At Yourself“ a napsal zlatým písmem další část rockové historie. V této skladě dokázal spojit vše, co britský hard rock sedmdesátých let udělalo jednou pro vždy tak velkou a úchvatnou záležitostí. Ve skladbě „Look At Yourself“ se střetává duch původních Uriah Heep s energií Deep Purple, velikášstvím Led Zeppelin, lesklým odrazem původního blues a progresivním přístupem, který byl kapele už od počátků vlastní. Velký kus práce v této skladbě odvedl i bubeník Iain Clark, jenž zde zahrál svou životní roli a nastolil trend pro klasické používání toho nástroje v budoucích letech, čímž připravil nejednomu heavymetalovému bubeníkovi bezesné noci. Titulní skladba tak pro Uriah Heep (ale i pro jejich následovníky) nastavila pravidla, přestože na této desce se objevuje ještě jeden podobný klenot, vytvořený spíše z progrockovějšího materiálu. Desetiminutový suita „July Morning“ pro Uriah Heep znamená to, co pro Deep Purple „Child In Time“ a pro Led Zeppelin jejich „Stairway To Heaven“. Pomalu rozkvétající kompozice vytryskne z klávesového syntezátoru Moog hostujícího Manfreda Manna do hardrockové extáze, aby byla později zklidněna Byronovým vyrovnaným zpěvem. On sám ji však nakonec vygraduje vysokými výkřiky na pozadí Boxovy kytarové bouře.
Je to možná až s podivem, ale ani zbytek kompozic (byť méně známých) nestojí v pozadí těchto dvou titánských skladeb. Ze zbylých pěti věcí je nejvýraznější ostrá „Tears In My Eyes“, kde Box opět sáhl po slideovém zvuku kytary, a závěrečná „Love Machine“, jediný autorský vklad Micka Boxe na tuto desku. Obě tyto skladby plně definují hardrockový styl s jeho dobovým nadšením a představují Uriah Heep jako přímého předchůdce heavymetalového hnutí další dekády. V podobném duchu se nese i „Shadows Of Grief“, další výsledek plodné spolupráce Hensleyho a Byrona, jenž vytváří kontrast vůči písním typu rozjívené „I Wanna Be Free“, působící sice hromovým dojmem, ovšem orientující se spíše na progrockové cítění, a především baladické, zasmušilé „What Should Be Done“, kde prim hraje Hensleyho klavír a Byronův hlas, dotvářející barovou atmosféru celé skladby.
Dnes je „Look At Yourself“ citována jako poctivá hardrocková klasika, která Uriah Heep dostala do první ligy a zaručila jim vstup do britské hitparády, nicméně definitivní průlom za Velkou louží se opět nekonal. Navíc znovu začínala vládnout nespokojenost s bubenickým postem, v čemž byl hlavním iniciátorem změn Ken Hensley. „Nejslabším článkem původních Uriah Heep byl vždycky bubeník,“ tvrdil klávesista, „ve chvíli, kdy se nám podařilo přetáhnout Lee Kerslakea, měli jsme vyhráno. Je to jeden z nejlepších bubeníků vůbec.“ Znovu se tak v jedné sestavě potkali staří spoluhráči z dávných časů The Gods…
|
