Přestože Uriah Heep stáli v první polovině sedmdesátých let na vrcholu, vyčerpání z hektických tří let, během kterých nasypali na trh pětici výtečných alb, bylo už skoro nesnesitelné. Manažer a producent Garry Bron se proto rozhodl pro nevídaný krok a kapele dopřál chvilku odpočinku. Sliboval si od toho načerpání nových sil a chuti do další tvorby. Opak byl pravdou. David Byron během volna prohloubil svou alarmující závislost na alkoholu, basista Gary Thain naplno propadl drogám a workoholik Ken Hensley, který už měl od roku 1971 projekt Weed, začal natáčet sólovou desku „Proud Words On A Dusty Shelf“. Takový stav věcí si Bron jistě nepředstavoval a tak kapelu nasměroval do Francie na zámek Château d`Hérouville, kde měl podle legendy kdysi dávno přebývat i Frédéric Chopin. Zde se nacházelo nahrávací studio, v němž v minulosti pracovali i legendární američtí psychedelici Grateful Dead. Od toho „útěku“ si Bron sliboval, že kapela najde dávnou sílu.
„Nemohl jsem se soustředit na práci. Všechno mě rozptylovalo,“ řekl k tvorbě alba „Sweet Freedom“ Ken Hensley. Sám myslel spíš na vlastní sólové věci než na novou desku Uriah Heep, podle vlastních slov už hudebně vyspěl a kytarové riffy Micka Boxe už pro něho nezněly tak lákavě jako kdysi. O tomto stavu věci svědčí i rozdíl mezi tehdejší tvorbou Uriah Heep, v níž se skladatelsky prosazovali opět jiní členové, a mezi Hensleyho sólovou tvorbou, která se nese spíše v zasněných a jemnějších intencích, daleko od riffů „Gypsy“ nebo „Look At Yourself“. Bylo jasně cítit, že propast mezi jednotlivými členy se začíná prohlubovat, což dokazuje i historka, dle které byl Hensley zaskočen (v negativním slova smyslu) tím, že Box s Thainem přišli se svou skladbou „Dreamer“, o které Bron rozhodl, že bude nové album otvírat. Hensley ani v dalších letech nenechal na této skladbě nit suchou, protože se svým klokotavým hard rockem, sloužícím spíše Boxovi pro jeho kytarové exhibice, byla na míle vzdálena jeho vkusu i rukopisu. Ovšem Bron „Dreamer“ hájil jako výtečný otvírák desky, který pochybovače opět přesvědčí o hardrockové platformě Uriah Heep. Zpětně lze dá za pravdu spíše Hensleymu, protože „Dreamer“ je pravděpodobně nejslabší úvodní skladba celé byronovské éry kapely.
A je také bezpochyby nejslabším kouskem alba „Sweet Freedom“, které se s mírnými výhradami a přimhouřením obou očí může postavit vedle svaté trojice „Look At Yourself“, „Demons And Wizards“ a „The Magician`s Birthday“. Na to má dost výborných skladeb, bezpochyby nejsilnější položka nahrávky je nejprotežovanější singl desky – „Stealin`“. Ten má v sobě to nejlepší z Uriah Heep - jasnou, hitovou melodičnost, silný refrén, trochu tajemné atmosféry a soulad Byronova a Hensleyho hlasu. Není náhodou, že „Stealin`“ jako jediná z alba „Sweet Freedom“ přežila do dnešních dnů, aniž by ztratila něco ze svého kouzla. Kapela ji dodnes hraje jako jedinou připomínku tohoto mírně podceňovaného alba. Ke zbytku skladeb, přestože se zde dají najít skutečné klenoty a utajené hity, se dnes už nevrací. A činil tak za svého života i Ken Hensley. Je to škoda, protože se zde najde hezká řádka věcí, jenž stále stojí za poslech a nepůsobí nijak omšele.
Především je zde závěrečný epos „Pilgrim“. Dramatická skladba, postavená na hardrockovém základu, kde dominuje jak masivní sound Hensleyho kláves, tak Boxovo kytarové kouzlení, ovšem nejsilnější chvilku alba v této skladbě prožívá David Byron, na některých místech desky působící trochu vlažnějším dojmem. Zde se vybičoval k jednomu z životních výkonů, jeho hlas se dere do nadpozemských výšin a znovu jím dokáže udivovat jako ve chvílích, kdy Uriah Heep do světa vypustili svůj nomen omen „July Morning“. Zásadní je také titulní „Sweet Freedom“, která na rozdíl od „Pilgrim“ nemá tolik hardrockové hutnosti, ale dokáže strhnout melodickými linkami a rafinovaným využitím kláves. V zásadě je asi nejklasičtěji pojatou věcí na tomto albu, na němž sice fanouškovi začne pomalu docházet, že kapela začíná jednotlivé motivy opakovat (při tak vysokém pracovním tempu se není co divit), ale pořád je tato kompozice natolik silná, aby ve zkoušce časem obstála. Stejně i razantní „If I Had The Time“ a zejména čarokrásná, kraťoučká „Circus“, jež uchvátí důmyslně zahranými akustickými kytarami Boxe a Hensleyho. Na opačném pólu spektra stojí kromě úvodní „Dreamer“ slabší „Seven Stars“ tvářící se jako hardrocková tutovka, nejvíce využívající postupů předchozích desek, ze kterých se pomalu začala stávat klišé.
I přesto lze „Sweet Freedom“ řadit ke kapelní klasice, stejně jako skvělé elektrizující album Uriah Heep Live!“, které vyšlo v dubnu 1973 a dokázalo převést pódiovou energii do drážek desky. Obě nahrávky se staly jedněmi z komerčně nejúspěšnějších desek Uriah Heep jak ve Velké Británii, tak v Americe, která se v blízkých letech už neměla ke kapele stavět tak vstřícně. Její doba (myšleno nejklasičtější éra) pomalu končila. Přestože se na scéně objevila řada progrockových kapel, slavících slušné úspěchy, Uriah Heep začínali být pro stále náročnější posluchače moc obyčejní a písničkoví a pro nové fanoušky, které za svůj přijali styl glam rock s jednoduchými popěvky kapel The Sweet, Slade nebo Gary Glittera, zase zbytečně kompikovaní se složitou kompozicí skladeb.
Začínaly nelehké časy. Ken Hensley, vyjadřující se o „Sweet Freedom“ vždy spíše s despektem, pomýšlel stále více na sólovou kariéru a zodpovědnost za repertoár tak ležela na bedrech ostatních členů kapely, kteří nedosahovali tvůrčího génia svého klávesisty. Ani odborná kritika na britských ostrovech „Sweet Freedom“ plně nepřijala a začala se ke kapele otáčet zády.
|
