Než skončil rok 1976, byla personální krize v řadách Uriah Heep vyřešena. Fanoušci sice stále želeli vyhazovu Davida Byrona, ovšem po jeho stále méně přesvědčivých koncertních výkonech bylo i těm zapřisáhlým jasné, že další spolupráce s ním nemá pro kapelu větší budoucnost. „Jméno zpěváka bude oznámeno později, kvůli jeho smluvním závazkům,“ řekl krátce po propuštění Byrona manažer Gerry Bron a narážel tím na skutečnost, že Uriah Heep měli vyhlédnutého frontmana ještě v době, kdy se Byronovy dny v kapele krátily. Než však začala zima 1976, stál na stále ožehavém postu John Lawton, britský rodák a členů průkopníků německého hard rocku Lucifer`s Friend, známá figura, jelikož debutové album jeho kapely vydané v roce 1970 je dodnes ceněnou klasikou, a díky němu se Lawton uvedl na scéně výborným způsobem. Ovšem v době, kdy nastupoval do Uriah Heep, už Lucifer`s Friend zaznamenávali kvalitativní propad svých alb a s ním spojený odliv přízně ze strany kritiky a fanoušků. Proto bylo logické, že vyslyšel nabídku ze strany, která sice v té době měla za sebou také krizi, ale stále byla považována ještě za hvězdu.
Bron s Hensleyem nakonec řešili i post baskytaristy. Ken Hensley se (stejně jako v Byronově případě), zasadil o to, aby John Wetton už nebyl členem Uriah Heep. „Byl to sice skvělý hráč, ale odhlédli jsme od toho, jestli se k nám vůbec hodí,“ vysvětloval Hensley, „byl jako transplantovaná kůže, která se nepřijmula.“ Přestože Wetton nebyl z Uriah Heep vyhozen, nechtěl už dál snášet ústrky, kterých se mu, zejména ze strany Hensleyho dostávalo. Volba padla na Trevora Boldera, někdejšího spolupracovníka Davida Bowieho (z jeho nejslavnějších dnů alba „The Rise And Fall Of Ziggy Stardust And The Spiders From Mars“) a kytaristy Micka Ronsona. To se ukázalo jako šťastný tah, protože Bolder, kromě krátké pauzy na začátku osmdesátých let, prožil s Uriah Heep takřka čtyřicet let a v kapele zůstal až do své smrti v roce 2013.
To už ale Bron, opět pevně posazený na producentské stoličce, hnal kapelu do studia. S Uriah Heep vyřešil spory, které se týkaly jeho mimohudebních aktivit, při kterých se věnoval především provozování vlastní taxislužby, a požadoval rychlý a kvalitní výsledek, jenž by utišil zlé jazyky, které na kapelu prskaly po Byronově konci jedovaté sliny. Bylo třeba jednat rychle, protože ani doba nebyla Uriah Heep nakloněna, jelikož se celá Velká Británie, tehdy největší odbytiště jejich hudby, zmítala v punkové horečce a staří hardrockoví dinosauři byli podle dobového tisku zralí na odpis. Bylo proto pro Uriah Heep štěstí, že s albem „Firefly“ dokázali přijít v únoru 1977, tedy předtím než Sex Pistols definitivně rozcupovali scénu s debutem „Never Mind The Bollocks“. Kapela měla i velké štěstí v tom, že při nich v době tvorby „Firefly“ stály múzy, protože s tímto albem se kvalitativně vrací do svých nejlepších let. Že by přece jen Byron byl brzdou, jak o tom zpíval na albu „High And Mighty“?
Představení obou nových členů pravděpodobně nemohlo být lepší, přestože i na „Firefly“ pokračovala kapela v trendu, který nastavila už na albu „Wonderworld“. Znovu vykročila směrem k větší přístupnosti a písničkovosti, ve kterých už nebylo místo pro mystickou atmosféru z „Demons And Wizards“ a „The Magician`s Birthday“. Progresivní vlivy byly spíše už jen tušené, přestože takřka výhradní autorem skladeb byl znovu Ken Hensley a jeho cit pro melodii byl na „Firefly“ patrný z každé noty. Přestože toto dílo mělo podobný písničkový ráz jako „High And Mighty“, oproti celkem unavenému předchůdci zní velice svěže, čerstvě a vyrovnaně. Je to kolekce silných skladeb, odstartovaná hitovou „The Hanging Tree“, která jako kdyby chtěla v sobě shrnout všechny aspekty Uriah Heep, ovšem už s definitivně (na tu dobu) vypulírovaným zvukem a melodiemi, jež by v budoucích letech mohly definovat pojem stadionový rock. Větší dávky patetičnosti se posluchači dočkají v „Been Away Too Long“ a „Wise Man“, aby kapela ukázala i svou další tvář v rock n`rollově skotačivé „Who Needs Me“ a podobně laděné „Do You Know“. Velice důležitou skladbou je netradiční „Rollin` On“, znamenající hvězdnou chvilku pro Johna Lawtona. V této bluesové nádheře ukazuje, jak moc variabilním zpěvákem je a jeho hlas získává barvu podobnou Davidu Coverdaleovi (což byl také jeden z adeptů na uvolněné místo po Byronovi) a Paulu Rodgersovi. Přestože tato skladba stojí na čistě bluesovém základu, nevrací Uriah Heep k debutu „…Very `Eavy …Very `Umble“, ale spíše je výrazem posouvá do neprobádaných míst.
Přes tradičněji pojatou „Sympathy“, po mustru Davida Byrona ozdobenou Lawtonovými vysokými výkřiky, míří nahrávka do finále, které obstará titulní skladba, jež je epickou ozdobou celé desky. Není tak patetická jako „July Morning“ nebo tak kakofonně klaustrofobická a neuchopitelná jako „The Magician`s Birthday“, ale i zde Hensley oprášil staré zbraně, vedle Lawtonova hlasu nechal ve skoro až kostelních sborech znít svůj a dokonce i bubeníka Lee Kerslakea, aby pak skladbu dovedl do hřmotnějšího, hardrockovějšího finále. To je sice o poznání méně dramatické a pompézní než v byronovských dobách, ale bezesporu stejně působivé. Podobně je na tom i celá deska, jež sice Uriah Heep nevrátila zlatý prodejní lesk (dalo se mluvit spíše o pokračujícím propadu), ale která znamenala pro kapelu kvalitativní návrat v plné parádě.
Trh v domovské Británii se ale pro Uriah Heep začal uzavírat. Jejich hudba na tehdejší mládež, propichující si nejrůznější části těla sichrhajskami, působila zastarale a byla určena na odpis. Bron ale změnil strategii. Vědom si výborného materiálu, který „Firefly“ obsahuje, zaměřil se na kontinentální Evropu (i americký trh už byl pro Uriah Heep po nezdarech s „Return To Fantasy“ a „High And Mighty“ uzavřen) a kapela se začala stávat hvězdami v Německu, kde si tamní fanoušci dobře pamatovali Lawtona coby frontmana Lucifer`s Friend, a ve Skandinávii. Na začátku roku 1977 byla tahle parta znovu silná. Ovšem na jak dlouho…
|
