Na dveře klepala osmdesátá léta a bylo nutné řešit personální změny, protože z Uriah Heep zbyla jen trojice, když na podzim roku 1979 sestavu tvořili klávesista, multiinstrumentalista a hlavní tvůrčí mozek Ken Hensley, kytarista Mick Box a basista Trevor Bolder. Dveře za sebou definitivně zavřel zpěvák John Lawton, kdysi slovutný náhradník Davida Byrona, a dočasně i bubeník Lee Kerslake, který dal přednost prestižnějšímu a lépe placenému (alespoň v té době si to myslel) postu u Ozzyho Osbournea. Odchod obou znamenal pro Uriah Heep obrovskou ztrátu, protože Kerslake byl oporou kapely už od dob „Demons And Wizards“ a (i přes kolísavou kvalitu alb, jenž u Uriah Heep nazpíval) Lawtona fanoušci přijali, přestože těmi nejzarputilejšími mu byla stále předhazována éra s jeho předchůdcem. Uriah Heep se nacházeli ve zdánlivě bezvýchodné situaci, ovšem nastupující éra Nové vlny britského heavy metalu mohla být pro ně živnou půdou. Ne nadarmo na ně Iron Maiden, Saxon či Def Leppard poukazovaly jako na své velké vzory z dob dospívání.
Uriah Heep ovšem toho potenciálu nevyužili. Po Lawtonově odchodu je mohlo zachránit angažování mladého, dravého pěvce a přiostření materiálu, jako to v té době udělali jejich souputníci Black Sabbath nebo služebně mladší Judas Priest, jenže nic z toho v plánu kapely zjevně nebylo, což jim podrazilo nohy. Na místo frontmana přišel John Sloman ze zoufale zpožděných symfonických progrockerů Lone Star a situaci nezachránilo ani angažmá bubenického matadora Chrise Sladea, jenž už od šedesátých let hrával s Tomem Jonesem a v následující dekádě byl členem legendárních Manfred Mann`s Earth Band. Nová sestava rychle zamířila do studia, aby na svět přivedla materiál, který se stal jedním z několika omylů jejich diskografie a potvrdil tak rychle klesající formu. Místo tvrdé hudby, odkazující až někam k heavy metalu, Uriah Heep nahráli desku, která má kořeny ve starém hard rocku, ale opět koketuje s AOR a popem.
Stylové směřování by nebylo na této desce to nejhorší . „Conquest“ má totiž dvě velká úskalí. Jedním z nich je výkon Johna Slomana, který se nedá s jeho předchůdci vůbec porovnávat. Nový vokalista postrádá sílu a potřebný rozsah, stejně jako nezaměnitelnější barvu hlasu. Přestože se snaží seč může, nedokáže Uriah Heep dostat na potřebnou úroveň a jeho projev sráží už tak dost nevýraznou formu celé kapely. Ještě zásadnějším problémem byl fakt, že už tak slabý Sloman dostal na stůl kolekci průměrných až podprůměrných skladeb, se kterými se už moc udělat nedalo. Na této desce jsou jen tři skladby, které stojí za zmínku, přestože ani ony nemůžou v historickém kontextu Uriah Heep důstojně obstát. Na „Conquest“ se plně ukázalo, že celá sedmdesátá léta byla obrovská jízda, při které došlo k vyčerpání i zdánlivě bezedné studnice nápadů Kena Hensleyho. Ten sice předložil kompozici „Feelings“, což je jediná skutečně dobrá skladba této chudičké kolekce, ale na jiných místech jeho někdejší vytříbený um selhává.
Slabý a nepřesvědčivý je už úvod desky v podobě nevýrazného otvíráku „No Return“, který sice chce pracovat s dávnou magickou atmosférou, ale naráží na topornost výrazu a absenci jakéhokoliv neotřelého nápadu. Ještě hůře vyzní následující „Imaginations“. Skladba, blížící se znovu tajemné atmosféře, se nakonec rozplizne v třetiligovém AOR a je slyšet, jak moc Uriah Heep zaostávali za tehdejšími hvězdami stylu Foreigner nebo Survivor. Jiskřičku naděje vykřeše zmíněná „Feelings“ a ještě ve „Fools“ může posluchač očekávat zlomení nelichotivého stavu, ale když kapela druhou stranu alba otevře zdánlivě hitovou „Carry On“, do které zakomponovala naprosto otřesné diskotékové klávesy, je všem nadějím konec. Nejpozději v tento okamžik je cítit, že Uriah Heep si sáhli na hlubší dno, než si byli schopni kdy představit. Nic na tom nezmění ani vcelku slušná „Out On The Streets“, protože závěr alba v podobě podivně uječené „It Ain`t Easy“ opět znamená povážlivé zahrávání si s nervy fanoušků a devalvaci kdysi tak zvučného jména.
Jestli tvůrčí krizi naznačovala alba „Innocent Victim“ a hlavně „Fallen Angel“, na „Conquest“ se projevuje v plné šíři. Tohle je skutečně špatná deska, novým zpěvákem Slomanem mizerně zazpívaná a nebyl žádný div, že ji posluchači kapele řádně omlátili o hlavu. Přestože dokázala Uriah Heep aspoň na skok vrátit do britské hitparády, ani v samotné kapele nepanovala spokojenost. Zejména ze strany Kena Hensleyho, jenž nedokázal zastřít rozčarování z angažmá Johna Slomana. „Kapela si vybrala Johna a já s tím nemohl nic dělat,“ vysvětloval Hensley, „byl to dobrý hudebník, skvěle vypadal, ale hlasově už to tak slavné nebylo. Způsob, jakým interpretoval skladby, se lišil od způsobu, jakým jsem je já psal.“ V tu chvíli už byl Hensley jednou nohou na odchodu. Když pak došlo k výbuchu v kanceláři managementu, při kterém byla Hensleymu vyčtena slabá úroveň nejnovějších skladeb, práskl za sebou dveřmi. V tu chvíli skončila další éra Uriah Heep. S tím rozdílem, že po rozchodu s Byronem byla kapela na vrcholu a zajímaly se o ni zástupy fanoušků. Ty už ale v roce 1980 byly také pryč…
S „Conquest“ se vyrazilo na turné, na kterém Hensleyho nahradil kanadský klávesista Gregg Dechert, jenže ani koncerty nebyly úplně přesvědčivé. Sloman se mořil se starým repertoárem, který nebyl schopen předvést v plné kráse a vše směřovalo k rozchodu. K tomu došlo velmi záhy, Sloman se připojil ke krajanům UFO a s sebou z Uriah Heep odloudil i Decherta. Odešel i bubeník Chris Slade, aby v osmdesátých letech hrál s Garym Nunenem, Davem Gilmourem (Pink Floyd) či hvězdným projektem The Firm Jimmyho Page, aby pak nejhvězdnější chvilku své kariéry prožil na konci osmdesátých a začátku devadesátých let v řadách AC/DC. V té době také Mick Box a Trevor Bolder navštívili Davida Byrona. Informovali jej o stavu věcí, o tom, že už jeho úhlavní nepřítel Ken Hensley není členem Uriah Heep. „Nemohli jsme ale uvěřit tomu, že on (Byron) nechtěl žádné naše návrhy slyšet,“ podotkl Bolder, který se chvíli po této nešťastné a do jisté míry smutné schůzce, při které Byron byl už na pokraji sil, rozhodl také pro odchod z kapely. Mick Box v ní zůstal úplně sám…
|
