Po totálním kolapsu sestavy, který Uriah Heep postihl po slabém albu „Conquest“, se situace stabilizovala a složení po vydání alba „Abominog“ zůstalo stejné, kytaristu a jediného zakládajícího člena doplňoval bubeník z nejslavnějších dnů kapely Lee Kerslake a tři nováčci, zpěvák Peter Goalby, basista Bob Daisley a klávesista John Sinclair. Tahle sestava se představila na překvapivě dobré desce „Abominog“, která kapele nalila krev do žil, po zdánlivě nekonečném propadu se jednalo o odražení ze samotného dna. Přestože „Abominog“ neměla s klasickým zvukem Uriah Heep z Byronovy éry nic moc společného a využívala z poloviny coververzí, jednalo se o energickou nahrávku na pomezí AOR a heavy metalu, která přesně zapadla do kontextu doby, ve které vyšla. Pro Uriah Heep znamenala mnoho, protože jak v Americe, tak ve Velké Británii je vrátila do hitparád. Navíc se kapele dostalo té cti, že byla zařazena do programu obřího festivalu Monsters Of Rock pod anglickým hradem Castle Donnington, kde sice na sklonku léta 1982 neplnila funkci hlavních hvězd (tu převzali Status Quo), ale opět se vyhoupla mezi největší rockovou smetánku. Na tomto místě se s nimi představili jejich letití krajané Hawkwind, tehdy bývalý zpěvák Deep Purple Ian Gillan, čerstvé hvězdy Nové vlny britského heavy metalu Saxon a kanadští heavymetalisté Anvil, kteří v té době zažívali chvíle největší slávy.
Mick Box zářil spokojeností, navíc v té době už kapela byla víceméně nezávislá na manažerovi Gerrym Bronovi (jenž měl stejně jiné zájmy), což jim ponechalo větší volnost v tvorbě nového materiálu. Proto se s vydáním nespěchalo jako v případě „Abominog“ a album „Head First“ spatřilo světlo světa až na konci roku 1983. Uriah Heep měli dost času na komponování nového materiálu, přestože „Head First“ se neobešla bez coververze (tentokrát jen jedné) ani bez přispění externích autorů. Přestože kapele měla na skládání materiálu hodně času, je s podivem, že „Head First“ je citelně slabší než trochu uspěchaná „Abominog“. Že by Uriah Heep byli skladatelsky po odchodu Kena Hensleyho skutečně z formy? Situace kolem tohoto alba by tomu napovídala a nemusíme ani řešit, že kapela na „Head First“ zní skutečně poplatně době svého vzniku a po odkazu alb ze začátku sedmdesátých let není takřka ani památky.
Kapela byla povzbuzena alespoň částečným úspěchem „Abominog“, který ji přiblížil zase blíž k dávným metám a tak „Head First“ stvořila podle podobného mustru. Tentokrát ovšem vařila z vody. Přestože album otevře hitová „The Other Side Of Midnight“ nelze si nevšimnout vyčpělého charakteru. I tato skladba, na kterou se sázelo na „Head First“ nejvíce, je jen vyluhovaným čajem velkých AOR hitů Journey nebo Foreigner. Na leckterých místech alba je ještě hůř. Absolutně nesmyslně se jeví zařazení coververze hitu Bryana Adamse „Lonely Night“, kterou Uriah Heep navíc nasadili jako pilotní singl. Ne že by ji Boxova parta zahrála špatně, ovšem její absolutní zbytečnost (navíc s Goalbyho projevem, který nedosahuje charismatu Bryana Adamse) z ní dělá nejzbytečnější položku alba.
Průměrně vyzní i „Stay On Top“, kterou pro Uriah Heep složil jistý Tom Johnson, a nakonec i „Love Is Blind“ od Richieho Zita, jenž měl v budoucnu slavit úspěchy jako producent White Lion, Poison nebo Enuff Z`Nuff. Mezi tyto skladby se podařilo vklínit slušně hardrockově šlapavou (a autorskou) „Love Is Blind“, kde ale otravně znějí Sinclairovy klávesy, jež opisují ducha osmdesátých let a zbytečně tupí ostří Boxovy kytary. Na lepší časy se zablýská v dvouminutové „Roll-Overture“, v níž se najednou dostaví pocit dramatičnosti starých desek, ovšem následující „Red Lights“, jež se snaží být heavymetalovou věcí, postrádá lehkost podobně laděných skladeb z „Abominog“. Proto na „Head First“ dominuje skladba „Rollin` The Rock“, rostoucí na snových sborech a přesvědčivém Goablyho projevu. Skladba má šanci stát se stěžejní baladou alba, ovšem nefunkční refrén ji zase strhává zpět k průměru. Uriah Heep se pokouší značně znejistělé fanoušky přesvědčit o tom, že jsou hitovou stadionovou kapelou. Nejsou… A nepřesvědčí o tom ani v trochu lepších „Straight Through The Heart“ a závěrečné „Weekend Warriors“, která by se s přivřením obou očí dala počítat za docela dobrou skladbu.
„Head First“ Uriah Heep nezastihla v dobré formě, nabízí skrz na skrz průměrný dobový hard rock, který se snaží mít hitové ambice a stadionové refrény, ale nakonec zůstává pouze u nich. Kapela se snažila jít po stejné cestě jako v době „Abominog“, ovšem k dispozici měla o dost slabší materiál. „Head First“ jako nástupce „Abominog“ nezafungovala, což poznamenalo i její žebříčkové umístění, které bylo horší než minule. Naposledy ve své kariéře se Uriah Heep dostali i do oficiální americké hitparády, ale v Billboard Top 200 to dotáhli pouze na chvost tabulky. Popularita pomalu padala i v Německu a proto kapela začala pošilhávat po trzích v sovětském bloku, kde cítila neorané pole a kde byl po rockové muzice obrovský hlad.
U těchto plánů už nebyl basista Bob Daisley, který Uriah Heep krátce po vydání „Head First“ opustil, aby se přidal znovu k Ozzymu Osbourneovi, přestože jejich vzájemné vztahy pošramotila rozhodnutí Madmanova management nepřiznat Diasleymu (stejně jako Kerslakovi) hudební vklad na desku „Diary Of A Madman“. S kapelou také definitivně ukončil spolupráci Gerry Bron, manažer a producent zodpovědný za úspěch jejich klasických desek. Jeho firma Bronze se hroutila pod tíhou dluhů a Uriah Heep byli nuceni hledat si jinou vydavatelskou firmu. V té době už zacelili trhlinu po odchodu Daisleyho, s otevřenou náručí ve svých řadách přivítali navrátilce Trevora Boldera. Spolu s ním vyrazili na velké turné do Spojených států, kde už neplnili funkci hlavních vězd, ale vystupovali v předprogramu svých učedníků Def Leppard. „Byli tak dobří, že jsme se od nich učili,“ řekl zpěvák Def Leppard Joe Elliott, „rozhodně jsme si je nedovolili považovat za předkapelu.“
|
