Přestože se Uriah Heep na koncertních pódiích stále dařilo, čemuž napomáhal i návrat basisty Trevora Boldera, na jiných frontách to tak růžové nebylo. Problémy byly zejména kolem smluv na vydávání desek. Přestože se label Bronze (firma bývalého manažera kapely Gerryho Brona) zavázal k propagaci desky „Head First“, nakonec k ní vůbec nedošlo. „Celá ta záležitost s Bronze a konec smlouvy nás stály hodně peněz,“ povzdechl si Mick Box. Kapele se ale podařilo získat kontrakt s vydavatelským kolosem Columbia, který cítil, že na stadionovém rocku, který tehdy Uriah Heep představovali, se dá stále ještě vydělat. A i když vyvázání smluv s Bronze trvalo několik měsíců, brzy pohlaváři z Columbia hnali Uriah Heep zpět do studia. Byla ale tahle kapela ve formě, že by mohla udělat nové album, které by bylo výstavním kouskem pro novou firmu a splnilo vkládané naděje?
V sestavě byl znovu basista Trevor Bolder, který se v minulosti osvědčil i jako slušný skladatel. S ním Uriah Heep na albu „Equator“ rezignovali na jakékoliv coververze a spolehli se pouze na vlastní skladby. Bylo to logické, zejména „Lonely Nights“ od Bryana Adamse, umístěné na albu „Head First“, fanoušci kapele omlátili o hlavu spolu s výkonem zpěváka Petera Goalbyho, který po prvotním nadšení na „Abominog“ šel razantně dolů. Řada starých příznivců také žehrala na nové směřování kapely, která se od progresivních motivů osmdesátých let definitivně posunula ke komerčně znějícímu hard rocku se stadionovými ambicemi, ovšem se skladbami, které sotva dosahovaly průměrnosti. Jestliže na „Abominog“ vykročila kapela dobrým směrem, v čemž jí ale pomohly vhodně zvolené převzaté skladby i orientace na energičtější, takřka heavymetalový sound, na „Head First“ se ukázalo, že Uriah Heep přece jen nemohou poměřovat síly s tehdejšími hegemony stadionové scény a „Equator“ z března roku 1985 tento neblahý trend jen podtrhl.
„Equator“ je průměrná deska až běda... Navíc ji sráží velice nevýrazný a nepřesvědčivý výkon Petera Goalbyho, jehož projev poté, co po nešťastném angažmá Johna Slomana kapele pomohl v její nové cestě, byl rok od roku slabší a méně energický. Není divu, že pro Goalbyho album „Equator“ znamenalo konce účinkování nejen v řadách Uriah Heep, ale také na vrcholné rockové scéně (za zaznamenání z dalších let už stojí jen pohostinská účast v doprovodných vokálech na albu „Bezerk“ welšské hairmetalové party Tigertailz). Ovšem v době tvorby „Equator“ byl Goalby ještě pevnou součástí kapely a podílel se na tvorbě celého materiálu. Ten znovu nesnese srovnání s klasickými alby kapely, jelikož i na této nahrávce se Uriah Heep pohybují někde mezi druhou a třetí ligou tehdejšího hard rocku či dokonce glam metalu, chcete-li. Vše vypovídající je už ohavný otvírák „Rockarama“, skladba pohybující se na pomezí provinčního hard rocku a tehdejších diskotékových manýr a lá Duran Duran. Jsou tohle skutečně ještě Uriah Heep?
Jako experiment by se „Rockarama“ dala ještě odpustit, ovšem v podobných intencích (tu více, tu méně zdařile) se pohybuje celá deska. Kromě vcelku povedené balady „Lost One Love“, hitově znějící „Poor Little Rich Girl“, doplněné zajímavými avantgardními vsuvkami a závěrečné dramatické „Night Of The Wolf“ člověk aby výraznější motiv pohledal. „Bad Blood“, „Angel“, „Skools Burnin`“ jsou prachobyčejné, chudičké kompozice bez přidané hodnoty (tedy kromě precizních instrumentálních výkonů), které jen reflektují danou dobu se všemi jejími klišé. To je obrovský propad, když si uvědomíme, že Uriah Heep kdysi patřili ke stylotvůrcům a na jejich stará alba přísahala celá nová generace nastupujících progresivně znějících kapel. Tehdy zcela naplňovali hanlivé sousloví, že právě oni jsou jakýmisi Deep Purple pro chudé…
Ruku v ruce s tím, jak nevýrazný a průměrný materiál „Equator“ nabízela, šel i mizerný prodej. Pohlaváři z Columbie nebyli deskou nadšeni, což se podepsalo i na propagaci alba, která byla de facto nulová. „Když se album dostalo do obchodů, udělala firma hroznou práci a pohřbila jej,“ stěžoval si tehdy Box. Uriah Heep nezbylo nic jiného, než se spolehnout na propagaci formou nekonečných turné. Kapela jela celý rok 1985, vymetala i malé štace, o které by předtím nezavadila, což se definitivně podepsalo na namáhaném hlasu Petera Goalbyho. Když skončila koncertní šňůra po Austrálii, ohlásil zdecimovaný zpěvák odchod. „Uriah Heep jsem miloval a věřil jsem jim, ale dopadlo to všechno na hovno,“ podotkl zničený Goalby, když za sebou zavíral dveře.
Aby problémů nebylo málo, klávesista John Sinclair se rozhodl následovat Boba Daisleyho. I přes varování Lee Kerslakea o podivných praktikách v zákulisí Madmanovy show se připojil na čas k Ozzymu Osbourneovi. Výměna klávesisty proběhla hladce. Kapela, tušící Sinclairovy zaječí úmysly, měla vyhlédnutého Phila Lanzona ze softrockových Sad Café a Grand Prix. S vokalistou to bylo horší. Nakonec se Uriah Heep rozhodli pro Stevea Fontainea z křesťanské formace Joshua, což se nakonec ukázalo jako pohroma. Zpěvák nebyl schopen zazpívat z repertoáru řadu skladeb a na pódiu působil velmi neprofesionálním dojmem. Když se pak v září 1986 ani neuráčil dorazit na koncert v San Francisku, dveře Uriah Heep se mu navždy uzavřely. Období hledání pokračovalo…
|
