Italští Oceana jsou vcelku raritou. Vznikli už v roce 1994, ale vsadím se, že jste o nich ještě neslyšeli. Na kontě totiž mají pouze promo kazetu a eponymní EP, obojí z roku 1996. Teprve nyní, po sedmadvaceti letech, vydávají debutovou desku. Co kapela takovou dobu dělala? Její členové se věnovali jiným skupinám, v Oceana jsou zastoupeni muzikanti dark metalových Stormlord či melancholických Novembre. Debut „The Pattern“ je tedy dílem zkušených muzikantů a podle toho to vypadá. Deska zní velice vyspěle a propracovaně. Žánrově se zde propojuje vliv zmíněných kapel s klasickými doom metalovými postupy, ale také s progresivním metalem.
Oceana však trochu klame tělem. Úvodní „Hiding Lies“ začne v death/doomovém duchu. Kapela mění často tempo a ihned máte skutečně „co“ poslouchat. Jenže pak přijde velice melodický a jemný refrén, který s úvodem příliš nekoresponduje. Veliké kontrasty mezi jemností a hrubostí jsou desce vlastní. Na první dobrou chytí melancholická rockovka „Fall To Silence“. Skladba má lehký doom metalový odér, ale chybí ji metalová hutnost. Refrén je velice chytlavý a píseň má hitové ambice. To má i „Tragicomic Reality“ ve které se poctivě střídá growl a čistý zpěv. Hrubý zpěv nechá upomenout na styl, jakým zpíval Jan-Chris z Gorefest. Song je to metalový, ale zní „lehce“ a energicky.
V klamání tělem pokračuje i dvou a půl minutová „A Friend“, která zní jako mix melancholicky metalové Katatonie a nějaké americké alternative rockové bandy. Skoro si až řeknete, kam se poděl ten death/doomový nářez ze začátku. Jenže Oceana jsou koumáci a nápadů mají hodně. Především jsou nepředvídatelní a dá se hovořit o prog metalovém přístupu ke skládání. Oceanu je těžké odhadnout. Pestrou hudební paletu představí „A Lament“, která je většinu své délky lehčím doom metalem, protože obsahuje hodně melodií a melancholií spíše šetří. Zaujmou výrazné baskytarové pasáže a také druhá půle, ve které se o slovo po delší době přihlásí melodic death metal a blast beaty. Nejzásadnějším songem je čtrnáctiminutový opus „Atlantidea Suite part 1“. Jako by se jednalo o malou desku uvnitř velké. Všechny tváře kapely zde dostávají prostor. Od doomu, po death metal až k progu. Nechybí kytarová sóla, mnoho rytmických změn, growl nebo čistý zpěv. Na závěr Oceana nabídne překvapení v podobě coveru od Metallicy „The Unforgiven“. Je to velice solidně zahrané a rozhodně neurazí, i když Oceana místy zní velice „sladce“ oproti originálu.
„The Pattern“ není běžná metalová deska. Žánrově se těžko popisuje, protože Oceana umí potěšit příznivce extrémního i melodického metalu. Melodie jsou povedené, ale v některých pasážích si patrně povzdechnete, že by se kapela nemusela bát trochu více šlápnout na pedál. Sympatie s progresivním metalem jsou zřejmé, i proto není deska úplně snadným soustem na první poslech. Zvukově je album velice dobré a i proto, že se o něj postaral Dan Swanö. Další známé jméno je podepsáno pod přebalem alba. Travis Smith už je v metalovém světě velká ikona.
Jak je vidno, Oceana si na debutu dala velice záležet. Výsledkem je nadprůměrná nahrávka, které ale místy dochází dech a vůbec by nevadilo, kdyby měla o deset minut méně.
|
