Pokud znáte tvorbu Alice Coopera z jeho nejprotežovanější éry alb „Trash“ a „Hey Stoopid“, navíc pouze prostřednictvím hitů „Poison“, „House Of Fire“ či „Feed My Frankenstein“, budete jeho novinkou „Detroit Stroies“ pravděpodobně hodně zklamáni. Pokud však máte rádi i jeho desky ze sedmdesátých let, včetně tehdejších majstrštyků „Billion Dollar Babies“ a „Welcome To My Nightmare“, je dost dobře možné, že to zklamání bude o dost menší. Cooper samozřejmě už není tak energický jako byl v sedmé dekádě, kdy byl navíc poháněn koktejlem alkoholu a drog, ale není ani tak hitový jako o desetiletku později, kdy prošel očistným procesem, spojil se s hitmakerem Desmondem Childem a řadou hvězdných hostů, aby alespoň na čas chytil druhý dech. Ovšem právě stigma svého druhého vrcholu a velkých popmetalových hymen ze sebe nemůže už dlouhá léta setřást.
Zkoušel to všelijak. Na „The Last Temptation“, která v roce 1994 znamenala ústup z hitparád, absorboval zbytky soundu po grungeové hostině, na „Brutal Planet“ a „Dragontown“ zase zabruslil do vod industriálního metalu, aby se pak vrátil ke zvuku sedmdesátých let. To už samo o sobě na albech „The Eyes Of Alice Cooper“, „Dirty Diamonds" či „Welcome 2 My Nightmare“ znamenalo mírné rozčarování. Za prvé proto, že Cooper byl vždycky hudební vizionář, který se nebál koketovat s aktuálními trendy (zejména mezi deskami „Constrictor“ a „Dragontown“), za druhé proto, že už neměl v zásobě tolik dobrých skladeb jako v pětiletce mezi roky 1971 a 1976. O to sympatičtější bylo, když na „Along Came A Spider“ či „Paranormal“ zahrál na tvrdší notu a měl k dispozici více kvalitnějších kompozic. Navíc si už lebedil v zasloužilé pozici velké rockové legendy, od které jsou alba očekávána i přesto, že přinesou zklamání. A to je přece jen trochu špatně…
Vyčítat Cooperovi trochu nostalgie by bylo nespravedlivé. Přece jen to je pán v letech a těch aktivních a vitálních muzikantů, kteří se narodili těsně v poválečných dobách, je už hodně málo. Navíc Cooper alespoň při živých vystoupeních je pořád v kondici, za což jistě vděčí své dlouholeté abstinenci, a proto se podobná jiskra dá očekávat i od studiových desek. Na „Detroit Stories“ to jaksi nepřichází. Její koncept není špatný, zpěvák se rozhodl vzdát hold svému rodnému městu a scéně, kterou sám pomohl utvářet. Vybral si k tomu ty nejpovolanější, starého producenta svých dávných alb Boba Ezrina a stejně starého kytaristu Waynea Kramera, kdysi předáka neméně kultovních protopunkerů MC5, ovšem jejich společná práce (doplněná o generaci mladším kytaristou Tommym Henriksenem, který s Cooperem hraje v Hollywood Vampires a natočil i skvělou desku „Triumph And Agony“ s Warlock) nedokáže překročit stín sentimentu nad dávno ztracenými časy.
Co zbyde z „Detroit Stories“ pro posluchače, kteří nejsou zapřisáhlými Cooperovými fanoušky nebo pamětníky přelomu šedesátý a sedmdesátých let, kterému pánové vzdávají hold? V podstatě kolekce docela obyčejných skladeb, po technické stránce výborně vyvedených a stylově ukotvených, ovšem v zásadě dosti nehitových. Funkci největšího majstrštyku má plnit úvodní „Rock N`Roll“, nemající s detroitským konceptem alba žádnou souvislost, protože se jedná o coververzi skladby od newyorských Velvet Underground. Právě tato skladba hned na úvod alba ukáže, oč v příštích padesáti půjde. Cooper a jeho spoluhráči se halí do tehdejšího undergroundu, ve kterém doznívají ozvěny blues a začíná bobtnat punkové podhoubí. Přesně takový recept fungoval na Cooperových starých albech, ale zde se trochu míjí účinkem.
Věcem jako „Go Man Go“ či „I Hate You“ nechybí dravost a punková živočišnost, což je při Cooperově věku obdivuhodné, některým ani chytlavá zpěvnost, jako v případě „Our Love Will Change The World“, jiným lákavé tóny tvrdého blues jako v „Drunk And In Love“, ale stále se jedná o kompozice, které se pohybují jen v lehkém nadprůměru. A to je u Coopera (vzhledem k tomu, jak silné věci má ve své diskografii) poměrně málo. Celé album navíc zní až příliš přírodně a i když byl záměr odstranit co nejvíce pompy, míjí se toto Ezrinovo snažení účinkem a výsledkem je až příliš obyčejná nahrávka, na které to nejlepší je stále charismatický Cooperův projev, který kupodivu neztratil nic ze své někdejší přitažlivosti. Jenže pouze dobrým hlasem skvělou písničku neuděláš…
Cooperova diskografie je příliš obsáhlá a barvitá na to, aby se dalo tvrdit, že „Detroit Stories“ je její nejslabší položka. K tomu slouží první dvě nedomrlá alba „Pretties For You“ a „Easy Action“ či slabá díla „Zippre Catches Skin“ a „Dada“ z počátku osmdesátých let, kdy byl zpěvák skutečně na dně. Ale svou kvalitou má „Detroit Stories“ blíže k těmto počinům než k „Welcome To My Nightmare“ nebo „Trash“…
|
