O špatném zdravotním stavu bubeníka Lee Kerslakea se šuškalo už dlouho. Tomu přispíval i sám muzikant, který, poslední léta trpící značnou nadváhou, už nebyl schopen naživo podat takové výkony jako v minulosti, ve které představoval strojově přesnou jistotu jak na pódiu, tak ve studiu. Svou chorobu v té době nijak nespecifikoval a u příležitosti svých šedesátých narozenin oznámil, že je nucen kvůli problémům se zdravím kapelu opustit. Čekalo se to už delší dobu a věděli to i Uriah Heep. Proto v době, kdy Kerslake oznámil svůj odchod, už měli v záloze nového hráče, jenž usedl na bubenickou stoličku. Novicem se stal třiačtyřicetiletý Russell Gilbrook, jenž měl pro své angažmá výborné doporučení, protože spolupracoval s kytaristou Black Sabbath Tonym Iommim nebo irským zpěvákem Van Morrisonem. Byl to právě Gilbrook, který po odchodu už unaveného Kerslakea kapelu oživil a přidal jí tolik potřebnou energii.
Do Uriah Heep, kteří v posledních letech spíše přežívali s živými alby a výběrovými deskami a o novém albu se mluvilo spíše jen sporadicky, vlil čerstvou krev, natolik, že o natáčení novinky bylo rozhodnuto prakticky okamžitě. Proto většina roku 2007 padla na natáčení nového materiálu, který měl odstartovat další éru života kapely. Nikdy (ani předtím, ani potom) nedošlo k tak dlouhé prodlevě mezi jednotlivými deskami a proto se „Wake The Sleeper“ dá chápat jako úvodní kapitola k pravděpodobně poslední etapě v existenci kapely. Ta se více než kterákoliv předtím vrací k úplným kořenům Uriah Heep, k nejslavnějším dnům se zpěvákem Davidem Byronem a klávesistou Kenem Hensleyem, ovšem je pro ni stejně symbolické poznání, že přestože kapela dělá hudbu v podstatě podle totožného mustru jako kdysi, nemůže být stejná. Není to tím, že by v ní hráli jiní muzikanti, ale spíše tím, že vyprchalo kouzlo tehdejší doby, plné novátorských postupů a mladického nadšení. Ani jedna z desek v novém tisíciletí není špatná, zejména právě „Wake The Sleeper“ a poslední „Living The Dream“ snesou přísnější měřítka, ale ani jedna z nich nemůže konkurovat klasickým dílům a vlastně ani „Sea Of Light“ z roku 1995.
„Wake The Sleeper“ hned ve svém úvodu nečekanou heavymetalovou smrští v podobě titulní skladby ukáže, že se půjde úplně jinou cestou než na „Sonic Origami“. Tvrdost, živelnost, razance, přesně tahle tři slova definují úvod alba, které částečně navazuje na „Sea Of Light“, ale především na starou tvorbu. To jasně dokáže „Overload“, mající v sobě typické aspekty starých Uriah Heep - Boxův tvrdý riff a uhrančivé hammondky. Už tato skladba naznačí, že se do stejné řeky vstoupit nepodařilo. Chybí jí totiž lehkost, jak v aranžích, tak ve zpěvu Bernieho Shawa, jenž působí trochu unaveným dojmem a jeho hlas je oproti starším albům poněkud hrubší a méně variabilní. Přesto je „Overload“ přesně typem skladby, kterou staří fanoušci chtěli slyšet a nadšení ze znovu hardrockovější tváře přehlušilo i trochu slabší kompozice.
Těch odkazů na minulost je tady více než dost. „Tears Of The World“ se vrací k „Time Of Revelation“ z alba „Sea Of Light“ (tedy pravděpodobně té nejzásadnější skladbě celého shawovského období), v „Book Of Lies“ jsou slyšet ozvěny „Words Of The Distance“ a „Angels Walk With You“ jde desetiletími zpět až k prvnímu kapelnímu hitu, skvostné „Gypsy“. Přesto však Uriah Heep tyto variace na minulost hrají s nasazením a skutečným zápalem, takže jsou tyto skladby těmi nejlepšími z celé desky. K nim lze přiradit i odlehčenější „Light Of Thousand Stars“, baladickou „What Kind Of God“ (přestože se nejedná o hitovou baladu v pravém slova smyslu) a především závěrečnou dvoukopákovou vypalovačku „War Child“, z níž doslova stříká energie, kterou do Uriah Heep vnesl Russell Gilbrook. Jsou tu však i kompozice, které ukazují, že vůdčí skladatelský tandem Mick Box – Phil Lanzon nebyl v úplně nejlepší kondici. K těm méně vydařeným skladbám můžeme zařadit „Heaven`s Rain“, „Ghost Of The Ocean“ a „Shadow“, kde růžky dokonce vystrkuje jistá skladatelská bezradnost.
I přes pár negativ je „Wake The Sleeper“ pro Uriah Heep důležitá deska. Nastínila to, co se v kapele bude dít následující roky a ani další alba (ať už „Into The Wild“, trochu slabší „Outsider“ a opět velmi dobrá „Living The Dream“) nezměnila trend, vytyčený „Wake The Sleeper“. Experimentům bylo odzvoněno a tento stav zůstává dodnes neměnný, přestože v posledních letech nechodí z tábora kapely jen šťastné zprávy. Čas je totiž neúprosný… Smrtka v posledních letech v řadách Uriah Heep úřadovala více než v minulosti. V roce 2013 zemřel basista Trevor Bolder, minulý rok si zubatá přišla nejprve pro Lee Kerslakea a o pár týdnů později i pro Kena Hensleyho. Všem třem letos vyšla posmrtná alba, ve kterých si fanoušci mohli ještě naposledy vychutnat jejich talent. Uriah Heep tu ale stojí dál a jsou jedni z posledních, kteří dokáží, zejména prostřednictvím čtyřiasedmdesátiletého Micka Boxe, stále ještě navodit tu historií vonící dobu začátku sedmdesátých let, kdy všechno začínalo.
I přes hubenější roky je odkaz Uriah Heep neodiskutovatelný. Právem si kapela kdysi vydobyla místo na rockovém Olympu, kam patří dodnes. A to nejen z úcty k faktu, že se jedná o dlouhověkou kapelu a hardrockovou legendu, ale proto, že její vliv na celou scénu je dodnes veliký. Trvá už padesát let a fanoušci doufají, že bude trvat co nejdéle…
|
