The Sweet dojeli do konce… Když předchozí album „Waters Edge“ sklidilo víceméně negativní reakce (které si až tak úplně nezasloužilo) a v hitparádách zaznamenalo fiasko, měla kapela čas na rozmyšlenou, jak se současným stavem naložit. S nahráváním dalšího alba se nepospíchalo, protože za dveřmi studia už byl jen zlomek dávných fanoušků, kteří ještě na novou desku čekali. Ani samotné členy kapely nic netlačilo. Začátek osmdesátých let byla doba, kdy vydavatelské firmy začaly na trh chrlit všemožné výběry, sázelo se samozřejmě na singlové trháky z první poloviny sedmdesátých let, takže jak Scottovi, Priestovi, Tuckerovi, ale i Brianu Connollymu plynuly slušné peníze, protože prodej těchto výběrů převyšoval čísla, která vykazovaly desky „Cut Above The Rest“ i „Waters Edge“. Kapela tak byla v klidu a mohla připravovat materiál, který se však ukázal jako její labutí píseň.
V době příprav alba přišly zprávy, týkající se Briana Connollyho, u něhož si rock n`rollový styl života, který vedl poslední roky, začal vybírat svou daň. Zpěvák, jenž v roce 1980 slavil zejména v Německu úspěchy se singlem „Take Away The Music“ (což byla mnohem sweetovštější skladba než jaké bez něho tvořili samotní The Sweet), musel být hospitalizován s náhlým zhoršením zdravotního stavu. Podrobná prohlídka ukázala, že Connolly kvůli své náklonnosti k alkoholu prodělal už několik infarktů a bylo mu razantně doporučeno, aby se pití vzdal jednou pro vždy. Zpěvák však tento zákaz zatím ještě bral na lehkou váhu… Osiřelá trojice zatím dodělala album s příznačným názvem „Identity Crisis“, které vyšlo až v říjnu 1982. Ovšem ani dlouhá doba, kterou kapela měla na jeho přípravu, nedokázala zabránit tomu, že se jedná jednoznačně o nejhorší nahrávku kariéry The Sweet. Navíc v řadě aspektů popírající nejsilnější zbraně kapely. Krize identity tak byla skutečná…
Deska obsahuje trochu tvrdší a hardrockovější materiál než předchůdce „Waters Edge“, ovšem ve zcela obyčejném balení, c němž The Sweet působí jako špatná kopie Status Quo. Bezmála všechny pěvecké party převzal basista Steve Priest, což kapelu zbavilo vícehlasů, tedy jasného poznávacího znamení. Nevyvedly se ani skladby samotné, které jsou už jen odleskem někdejších energických hitů. I když lze s přimhouřením oka přijmout titulní „Identity Crisis“, která celou desku otvírá a maximálně ještě svižnou „Love Is The Cure“, v dalších položkách The Sweet vyloženě tápou. Možná by se chtěli zachytit moderní doby, která velela přitvrzování repertoáru, ale celkově už jsou značně nemoderní a jejich snaha vyvolává spíše už jen soucitný úsměv. I když jejich výraz je podobný jako v době, kdy jako žhavé novinky hrávali „Blockbuster“, „Hellraiser“, „Balleroom Blitz“ nebo „Set Me Free“, forma, v jaké se Scott, Priest a Tucker představili v roce 1982, je neporovnatelně slabší a unavenější.
Vstup do alba v podobě titulní věci je ještě vcelku dobrý a odpovídá v té době nižším standardům kapely, ovšem to, co The Sweet rozehrávají dál lze nazvat hazardováním se jménem kapely. Zoufale nudná „New Shoes“ se zahuhlaným refrénem nebo naprosto úděsný pokus o zachycení ztřeštěné postpunkové módy„Two Into One“ jsou příkladem ztraceného úsudku a vyčerpání veškeré studnice nápadů. Ani zbylé skladby nestojí za moc, když se The Sweet ve „Falling In Love“ nebo „i Wish You Would“ pokoušejí navázat na své hravější chvilky ze začátku sedmdesátých let, dopadne to takřka tristně. Bez energie, bez zápalu… „Identity Crisis“ udělala tečku za diskografií The Sweet s nepěknou kaňkou.
V době, kdy tato deska vyšla, však už žádná kapela prakticky neexistovala. Ještě před vydáním „Identity Crisis“ The Sweet opustil Steve Priest, který se odstěhoval do New Yorku, a poté se to rozhodli zabalit i Scott s Tuckerem. Ovšem ne natrvalo. V roce 1985 oznámili, že dávají dohromady novou sestavu kapely, kde se objevil úplně původní zpěvák Iron Maiden Paul Day, basista Mall McNulty a budoucí klávesista Uriah Heep Phil Lanzon. Ovšem když Scott se svými Andy Scott`s Sweet vydal album „A“ s trochu sterilní snahou zachytit se umírající vlny amerického hair metalu, už u toho nebyl ani Day, ani Lanzon a dokonce ani Mick Tucker. Album samotné nevzbudilo prakticky žádný ohlas, čímž bylo jasně dáno, že jméno The Sweet je historickým pojmem, který bude navždy čerpat z toho, co bylo napsáno a vymyšleno v sedmdesátých letech. Tak se tomu děje dodnes…
…přestože jediným členem, který dnes hájí barvy někdejší britské hitparádové jedničky je dvaasedmdesátiletý kytarista Andy Scott. Veškeré volání po znovusjednocení se s Brianem Connollym utichlo v roce 1997, kdy zpěvák podlehl dlouholetým zdravotním problémům. Se Scottem se už nemůže spojit ani jeho nejvěrnější parťák ze slavných dnů, bubeník Mick Tucker, který v roce 2002 (ve čtyřiapadesáti letech) podlehl po šestiletém boji leukémii. Zubatá si v loňském roce přišla i pro dvaasedmdesátiletého Stevea Priesta, který si v novém tisíciletí postavil rovněž svou verzi kapely Steve Priest`s Sweet. Ovšem ani jemu se nepodařilo překročit dávný stín a podobně jako Scott hrával na festivalech pro pamětníky a po hospodách. Život po rozpadu The Sweet na začátku osmdesátých let jasně ukazuje, že tahle kapela byla symbolem své doby, ale už jí nebylo dopřáno, aby se transformovala do modernějšího tělesa a oslovila i nové posluchače. Přesto jejich staré hity dodnes voní lákavou atmosférou starých časů, kdy bylo vše jednodušší a tak nějak veselejší, a díky tomu mohou být The Sweet řazeni mezi velké rockové legendy, přestože se na ně jejich kolegové často dívali jako na povrchní popovou kapelu. Tou The Sweet rozhodně nikdy nebyli…
|
