Jestliže se obecně traduje, že sludge metal vymysleli Melvins, kteří bývají také pasováni do role duchovních otců grunge, tak to byli právě Eyehategod, kteří mu (s vrstevníky z téhož města, těžkotonážními Crowbar) dali konečnou tvář. Ve své tvorbě spojili atmosféru prvotních desek Black Sabbath, hardcorovou nasupenost Black Flag a duši Melvins, aby vše dohnali do extrému po vzoru švýcarských průkopníků extrémního metalu Celtic Frost. Právě proto je tato americká pětice považována ve stylové škatulce za naprostou legendu, přičemž jejich pověst přiživuje také životní styl členů kapely. Celou jejich historií se táhnou problémy s drogami i se zákonem, a když si před lety zpěvák Mike Williams totálně prochlastal játra, nasadil korunu jejich pověsti špinavých zvířat z kanálu. Ostatně na tom si Eyehategod vždy zakládali.
Ovšem jejich hudby nikdy nebyla jen o póze a když v přestávkách mezi detoxem zrovna vydali album, vždy se jim to dalo věřit. Počítalo se sice s tím, že po desce „Confederacy Of Ruined Lives“ z roku 2000 je s kapelou ámen, což podpořil i fakt, že Williams společně se svou přítelkyní skončil za mřížemi za držení drog. Nejhůř dopadl bubeník Joey LeCaze, který v roce 2013 zemřel na neléčené problémy s dýcháním a astmatem. Možná to byl impulz, který uvedl Eyehategod znovu k životu. Když v květnu 2014 přišli s bezejmenným albem, mělo to symbolizovat jejich nový začátek. Ten sice zbrzdila transplantace Williamsových jater, což jej zachránilo od jisté smrti, ale Eyehategod jsou skutečně partou tvrdých chlápků, takže je ani tato věc nepoložila. Poté, co se Williams dal dohromady, okamžitě ohlásili plány na vydání nového alba. To původně mělo vyjít už v roce 2019, ovšem práce na něm se táhly a kapela mohla oznámit dokončení natáčení až v říjnu 2020.
Eyehategod si jsou moc dobře vědomi svého postavení stylotvůrců, k jejich tvorbě se hlásí i někdejší frontman Pantery Phil Anselmo. Svůj zvuk od nikoho neokopírovali, vymysleli si jej sami a proto by bylo asi docela bláhové čekat, že jej někdy zcela změní. Navíc nevyznávají ani zvukový a produkční pokrok, proto je jejich novinka „A History Of Nomadic Behavoir“ dílem z nejklasičtějších. Znovu zde zazní několikrát přežvýkaná hra na zásadní debut „In The Name Of Suffering“, Eyehategod však ani v roce 2021 nechybí energie, dostatek zuřivosti a vlastní tvář. „A History Of Nomadic Behavoir“ tak není o hledání nového prostoru pro tvorbu, ani o nových cestách, kudy by se kapela mohla vydat. Je především o upevnění dosavadních pozic, o důkazu, že Eyehategod ještě zcela nepožraly drogy a chlast, že znovu nesedí v chládku, ale i o nečekaně konzervativnímu přístupu k práci. Tato deska je tak zcela předvídatelná a očekávatelná, čímž se z Eyehategod stává vlastně bezpečná kapela, která jen naplňuje (vlastní) stylové formule.
Album ohraničují dvě nejvýraznější skladby, jakési novodobé hity Eyehategod, úvodní členitá „Built Beneath The Lies“ a závěrečná drásavá „Every Thing, Every Day“. Mezi nimi se odehrává typická sludgemetalová jízda, při které kapela místy (v „The Outer Banks“) nasadí ostřejší skoro hardcorová tempa a skandovaný refrén, jinde („High Risk Trigger“) kytarista Jimmy Bower riffuje jako Tony Iommi v dobách nezkušeného mládí, nebo se celá kapela noří do nepropustných bažin podladěných tónů a Williamsova hrdelního řevu („The Day Felt Wrong“). Ovšem vždy to Eyehategod dělají tak trochu opatrně, aby nešlápli vedle a nepředložili svým fanouškům něco, zač by si to mohli nepěkně slíznout. Hra na jistotu, absolutně chybějící pokrok a moment překvapení je však to, co dnešním Eyehategod nejvíce škodí a otupuje jejich jinak stále dost ostré hrany.
Stylové škatulky byly naplněny, ovšem jestli jen tento fakt přinese fanouškům kapely uspokojení, to je otázka. Kdysi stylotvůrci se zakonzervovali ve své ulitě, ze které vyplivli dílo, které splňuje jejich standardy. To je všechno. Více přidané hodnoty se od „A History Of Nomadic Behavoir“ čekat nedá.
|
