Umělecká dráha zpěváka Jiřího Schelingera netrvala nijak dlouho, pouze necelých deset let, ovšem otisk, který v tuzemské hudební scéně zůstal po jeho osudovém skoku do vod bratislavského Dunaje, je nesmazatelný. Jiří Schelinger v normalizačních dobách, kdy byla rocková hudba pranýřována na každém kroku, představoval pravého rebela, vlasatý idol dospívající mládeže, a jeho charisma se dalo srovnávat s takovými legendami jako Jim Morrison, Ozzy Osbourne či Robert Plant. Schelinger možná měl smůlu, že vyrůstal v socialistickém Československu, kde nemohl do široka rozvinout svůj talent a lásku pro hardrockovou explozi sedmdesátých let. Byl tvrdě konfrontován se stranickou realitou, schizofrenicky balancující mezi ostrými hardrockovými skladbami a estrádními taškařicemi. Ale i v této půdě neorané a nepříznivých podmínkách vznikl kolem jeho osoby kult, který přetrvává i v roce 2021, ve kterém uplyne už sedmdesát let od chvíle, kdy se v Bousově u Čáslavi narodil do rodiny profesora hudební výchovy, a čtyřicet let od jeho nešťastného skonu, který je dodnes opředen tajemstvím.
Mladý Schelinger chtěl vždy být hudebníkem a když se mu povedlo vyvléci se z povinné vojenské služby, naplno nasál svět kultury a začal působit jako kulisák v Divadle Jiřího Wolkera v Praze. Kromě toho vystupoval také v několika barových kapelách, kde si jej všiml basista a vůdčí osobnost kapely Faraon Karel Šíp. Právě ten okamžik, kdy Schelinger nahradil ve Faraonu zpěváka Jana Johna, se dá počítat jako moment, který tomuto dvacetiletému mladíkovi změnil život. Přestože publikem byl peskován za to, že přezpíval první hit Faraonu, skladbu „Šlapací kolo“, další vydaný singl „René, já a Rudolf“ už odstartoval jeho velkou kariéru. Nebylo to ovšem díky této skladbě, ale kvůli druhé straně singlu, která obsahovala legendární skladbu Zdeňka Svěráka a Jaroslava Uhlíře „Holubí dům“. V létě 1973 nebyl v Československu pravděpodobně větší hit, který by denně hrál v tisících domácností.
K dalšímu kroku, aby se hudba Jiřího Schelingera stala nesmrtelná, došlo velice brzy. Když „Holubí dům“ uslyšel (na doporučení někdejšího basisty Olympicu Pavla Chrastiny) František Ringo Čech, vedoucí vlastní kapely a v normalizačních podmínkách i velmi zdatný manažer, dal si za úkol tohoto zpěváka přivést do řad své formace. V jejím čele působil zpěvák Viktor Sodoma s popovými věcmi typu „Žárlivý Kakadu“, „Ježek se má“ či „Parní stroj“, což se však už Čechovi začínalo zajídat, protože chtěl kapelu nasměřovat k tehdy mnohem populárnějšímu hard rocku. A na to byl Schelinger se svým chraplavým, bluesově zabarveným hlasem tím pravým. „Těsně před tím, než Jirka přišel do kapely, jsem měl se svým bubblegumem velké úspěchy," říkal po letech Čech, „šlágr stíhal šlágr. Právě v té době jsem začal poslouchat britské hardrockové kapely Deep Purple a Black Sabbath… Byl jsem z nich úplně hotovej a rozhodl jsem se, že musím postavit skupinu, která bude hrát stejně dobře a hlavně tvrdě jako Párplové a Sabati. Problém spočíval v tom, že Viktor Sodoma, který u mě zpíval, byl sice v podstatě bigbíťák, hvězda Matadors, ale pro hardrockovou muziku se nehodil. Jednou jsem potkal Pavla Chrastinu a ten mi řekl, že zná nějakého Jirku Schelingera.“ V tu chvíli se začaly psát dějiny československého hard rocku…
Čech to udělal, jak je jeho zvykem, mazaně. Do kapely sice Schelingera přijal, ale ponechal si i Sodomu, aby měl jistotu, že nepřijde o část publika, kterému se líbily právě jednoduché bubblegumové skladby. Se Schelingerem začal dělat nové skladby, které byly mnohem tvrdší a v nichž zásadní roli sehrál kytarista Olda Říha (posléze Katapult). Čechova kapela, kerá měla na kontě debutové album „Haló děťátka“ z roku 1972, začala po Schelingerově příchodu pracovat na druhé desce „Báječní muži“, o které Čech později mluvil jako o právoplatném debutu. Na té se objevuje ještě i Sodoma, který však (údajně na Schelingerův nátlak) kapelu v roce 1974 opustil. Právě kvůli přítomnosti obou pěvců zní „Báječní muži“ hodně nesourodě, přestože je toto album rozhodně velice důležitým počinem pro československou hudbu. A to zejména kvůli titulní skladbě, která není ničím jiným, než coververzí skladby „Into The Void“ od Black Sabbath. Pamětníci si jistě vzpomenou na šok, kdy se z reprobeden místo „Žárlivého Kakadu“ vyvalil tvrdý iommiovský riff, hraný Oldou Říhou a Schelingerův charismatický vokál, který (až na poněkud infantilní text) věrně kráčí ve stopách Ozzyho Osbournea.
Skladba „Báječní muži“ se stala přelomovým momentem v Schelingerově kariéře a navíc mu Říha pro předmětné album napsal ještě skladby „S pomocí přátel“ (její fragment se objevil i na debutovém albu Katapultu), „Sólo pro housle“ a „Láska na první pohled“, které věrně dokumentovaly přerod Čechovy kapely v rockové těleso. Přesto však Schelinger (duší opravdový hardrocker) musel zkousnout nazpívání otřesných skladeb „Kupte zvíře“ (coververze „Travelling Circus“) a „Dělám hů“, což jsou věci, které ještě náležely k období s Viktorem Sodomou. Ten se na albu představil ve trojici písní – „Pták Luptylák“, „Milostná píseň“ a „Dejte mě pokoj a nechtě mě spát“, které vedle „Báječných mužů“ nebo „S pomocí přátel“ působily jako pěst na oko. Navíc Sodomův uhlazený projev se vedle Schelingera, v jehož hrdle (ještě jako kdyby pod povrchem) bublal skutečný vulkán, ztrácel v balastu průměrnosti.
Přestože „Báječní muži“ jsou nedokonalou a rozporuplnou deskou, šlo o důležitý počin pro tuzemskou scénu. Už jen proto, že legalizovala hard rock, neboť skladba od Black Sabbath vyšla i na režimem posvěcené nahrávce u státního vydavatelství. Z hlediska Schelingerovy kariéry se jedná teprve o rozjezd, ovšem styl, jakým tento zpěvák vstoupil do první ligy domácí hudební scény, je dodnes dechberoucí. Už když album vyšlo, bylo jasné, že se fanoušci od Schelingera dočkají ještě velkých věcí… „Občas, hlavně zpočátku, jsme byli nuceni udělat věc, která byla dost úděsná, ale bolševikovi se líbila,“ vzpomíná v knize „Jiří Schelinger - Život a…“ Ringo Čech, „mně to hodně vadilo, ale byl jsem obchodník a moc dobře jsem věděl, že se to musí prodat. Každýmu vadí, když mu kecají do práce lidé, kteří ničemu nerozumějí. Ale já jsem se v předtuše toho, že prohrajeme bitvu, ale vyhrajeme válku, dokázal s mnoha věcmi smířit. Jirka, jakožto umělec v tom pravém slova smyslu, se přes to nemohl přenést. Fakt, že nemůže udělat čistý elpíčko podle svýho cítění, mu vadil podstatně více než mně…“
|
