Americkým Cactus se nikdy nepodařilo dosáhnout obrovského úspěchu, přestože předpoklady pro to měli velké. Kapela, která vznikla na troskách slovutných Vanilla Fudge, doplněná o zpěváka Rustyho Daye z kapely Amboy Dukes Teda Nugenta, ale nakonec zažila jen několik plodných a pouze průměrně slavných let, aby se už na začátku sedmdesátých let odebrala k odpočinku. Že ne na věčnost, o tom svědčí fakt, že v prvních letech nového milénia oslavila comeback, přestože u toho nebyl Day, zastřelený v roce 1982 po jakémsi nevydařeném drogovém obchodu, a dlouho nevydržel ani baskytarista Tim Bogert (začátkem letošního roku zemřel na rakovinu), u fanoušků blues/hard rocku se jejich nová alba dočkala uznání. O komerčním úspěchu se sice hovořit nedá, ale zasvěcení moc dobře vědí, že tahle kapela, vedená bubeníkem a jediným původním členem Carminem Appicem, je stále zárukou kvality a z její hudby stále tryská ona magičnost první poloviny sedmdesátých let, byť je dnes zahalena do soudobějšího zvukového kabátku.
Cactus nepatří mezi rychlíky ve vydávání nových alb a pětiletá pauza mezi poslední nahrávkou „Black Dawn“ a novinkou „Tightrope“ je vlastně jen velmi krátkým časovým úsekem. Za tu dobu se proměnila sestava, na svém místě kromě matadora Appiceho zůstal jen zpěvák Jimmy Kunes a hráč na foukací harmoniku Randy Pratt. Změny doznal jak kytarový, tak basový post, ten první obsadil Paul Warren, kdysi spolupracovník Raye Manzareka (The Doors), Roda Stewarta, Richarda Marxe, či dokonce Erose Ramazottiho, na druhý nastoupil jistý Jimmy Caputo. Změny v sestavě jsou v podstatě jen kosmetické, protože nemohou ovlivnit výsledek nového alba. O tom, jak bude znít, se rozhodlo už v roce 1970, kdy vyšel bezejmenný debut Cactus.
Novinka není dvojčetem starých alb, ale Cactus stále vycházejí z toho, co nabízeli před padesáti lety. Posluchačům, obeznámeným se stavem věci, je naprosto jasné, že tahle deska opět nabídne zemitý hard rock sedmdesátých let, kde je cítit silný bluesový akcent, stojící zejména na poctivých instrumentálních výkonech a hlasu Kunese, který v jistých místech může připomenout i projev Iana Gillana z Deep Purple. Pro někoho může být současná tvář Cactus pouze staromilským ohlédnutím za sedmdesátými lety, ale to by byl příkrý odsudek. Jisté je, že na tvorbě té doby stojí i „Tightrope“, v jejím případě nejde o nějaké sentimentální dědkovské vzpomínání na dávné časy, ale spíše o stálé čerpání ze zdánlivě nevyčerpatelné studnice. Navíc „Tightrope“ nepostrádá energii, přestože i její drobná absence by se vzhledem k věku muzikantů dala pochopit.
Právě energie, spojená s letitým nadhledem hudebníků a dobrými skladbami je to, co dělá z „Tightrope“ velmi slušnou desku. Není to hitová kolekce (a to dokonce ani v rámci prezentovaného žánru), nabídne ale opravdu poctivé, od srdce hrané a rozmanité skladby, tvořící dohromady sevřenou kolekci dvanácti kusů. Pokud byste na ní chtěli hledat vrcholy, jistojistě narazíte na titánské blues „Poison In Paradise“ a "Suite 1 & 2: Everlong, All The Madmen" (se silnými názvuky progrocku), kde Cactus dostávají své někdejší pověsti „amerických Led Zeppelin“, a na dva razantní hardrockové kusy, titulní „Tightrope“ a „Preaching Woman Man Blues“. Přestože se nedá říct, že by tyto skladby čněly nad ostatními, neboť ostrá verze někdejšího hitu The Temptations „Papa Was A Rolling Stone“ je rovněž strhující, lze právě tyto věci považovat za jakousi výkladní skříň nové desky, za její zásadnější kusy. I tak nové album funguje nejlépe jako celkem, poslouchatelné na jeden zátah.
Cactus ukazují, že blues/hard rock sedmdesátých let má co říct i o padesát let později a že se rozhodně nejedná o hudbu, která by byla primárně určena současných důchodcům. Vnitřní síla, entuziasmus a energie kapely jsou velmi nakažlivé aspekty, které mohou strhnout k poslechu i o mnoho mladší ročníky.
|
