The Living byla jen malá, pro historii rockové hudby absolutně nevýznamná punková kapela ze Seattlu, působící na začátku osmdesátých let. Touto jednou encyklopedickou větou by se dala shrnout krátká kariéra, která měla jen jepičí život a v době své existence nevydala žádnou desku. Proč se tedy o ní zmiňujeme, kromě toho, že sedm skladeb, pocházejících z roku 1980, vychází teď, až po čtyřiceti letech? Proč tahle kapela dávno nezapadala prachem času a neví o ní vlastně už jen její členové a velmi úzký okruh tehdejších kámošů? Důvod je prostý. Součástí kapely byl po celou dobu její existence na postu kytaristy jistý Duff McKagan… Tehdy sedmnáctiletý výrostek ze Seattlu, který měl do světa udělat díru o pár let později. To už však žil v Los Angeles a byl členem kapely Guns N`Roses.
Více než čtyřicet let stará nahrávka (původně měla vyjít v roce 1982, proto ten letopočet v názvu), vydaná malým hudebním vydavatelstvím Loosegroove Records, které patří kytaristovi Pearl Jam Stoneovi Gossardovi, ukazuje první hudební krůčky talentovaného muzikanta, který byl vždy důležitým punkovým aspektem v řadách Guns N`Roses. Není proto s podivem, že The Living byli čistokrevnou punkovou kapelou amerického stylu a víc než do politiky šila do konzumního způsobu života. McKaganovi dělali společnost druhý kytarista a zpěvák John Conte, basista Todd Fleischman a bubeník Greg Gilmore, který kromě McKagana jako jediný zanechal ve světě hudby další výraznější stopu, jelikož byl členem kapely Ten Minute Warning (opět s Duffem), ale především prazákladu Pearl Jam, kultovní kapely konce osmdesátých let Mother Love Bone.
Tento životopis je to nejzajímavější, co The Living světu nabídli. Jejich hudba se totiž pohybuje v intencích toho nejobyčejnějšího punk rocku své doby, který nezapře silné ovlivnění Ramones na jedné straně a tvrdšími hardcorovějšími spolky Dead Kennedys či Hüsker Dü na straně druhé. Nelze jim upřít nasazení a vervu, s kterou se do vlastních skladeb pustili, ty jsou ovšem docela vzdálené formě, kterou předkládali jejich tehdejší vzory. Ani budoucí výraz Duffa McKagana (známý například z gunnerských majstrštyků „It`s So Easy“, „Dust N`Bones“ či „So Fine“) zde není ke slyšení v takové formě, v jaké jej svět poznal v dalších letech. Nejedná se o žádnou tragédii, za kterou by se měla stydět jakákoliv garážová kapela, v jistých místech zní The Living dokonce vcelku hudebně vyspěle, ale i přesto je tato nahrávka především artefaktem doby.
Všech sedm skladeb je hráno v rychlém, někdy až v drtivém tempu, ve kterém vynikne mladická nasranost všech muzikantů a jejich zápal pro věc. „Prostě jsme se s tou hudbou dostali ze sklepa. Bylo to něco našeho, co nás spojovalo,“ řekl k dávné nahrávce Duff McKagan a přihodil dva nejpádnější argument, proč tahle deska po letech spatřila světlo světa. Jsou jím úvodní dvě skladby „A Promise“ a „Two Generation Stands“, které nejlépe definují tehdejší hudební formu kapely - vzteklé kompozice, kde kytary řežou ostrá tempa a zpěvák Conte drmolí po vzoru Johnnyho Rottena. Dnes je takový model už dávno přežitý a The Living by se v této podobě uplatnili jen stěží, ale o to až tak nejde. Jedná se o vzpomínku (pro muzikanty samotné rozhodně krásnou) na dobu, kdy se taková hudba v zaplivaných klubech západního pobřeží Spojených států prostě hrála.
Podle kusých zpráv z oněch časů The Living působili jen několik měsíců a za tu dobu si sithli zahrát po boku hardcorových legend Hüsker Dü či D.O.A. Conte a Fleischman žádnou díru pak do světa už neudělali, Gilmoreova chvilka slávy skončila poté, co si zpěvák Andrew Wood v březnu 1990 vpálil do žíly koňskou dávku heroinu. McKagan se po epizodě s The Living uchytil v pop-punkových Fastbacks a následně i v hardcorových The Fartz, aby v roce 1983 odešel do Los Angeles, kde potkal Slashe a bubeníka Stevena Adlera a začal psát mnohem významnější kapitolu svého hudebního života…
|
