„Vztahy v kapele byly velice kamarádské,“ svěřuje se František Ringo Čech, „ke mně měli odstup, ale Jirka byl lidovka. Už proto, že s nimi hodně chlastal. Já jsem nikdy moc nepil a lidi spojuje nejvíc chlast. Muzikanti říkali Jirkovi Peri Hovado, já jsem chodil spát a oni se spolu ožírali. Ráno jsem pak poslouchal, jak Peri Hovado se Stárkem rozmlátili v hotelu všechna rádia… Jediné oč se hádali, byly holky. Tam platilo heslo: Všichni proti Kubešovi. Největší zábavou bylo pokazit Kubešovi slibně se rozvíjející vztah s nějakou buchtou, aby se nedostali na pokoj.“ Podobné citáty by mohly napovídat o tom, že doba poloviny sedmdesátých let byla takřka idylická, ovšem na kapelu (přestože nad ní v té době kromě zdatného manažera Čecha držel ochrannou ruku i guru československé pop music František Janeček) začal dopadat ostříží zrak vedoucích činitelů strany. Přestože s tím Schelinger nesouhlasil, Čech šel znovu na celou věc od lesa. „Jirka nechtěl chápat to, že když budeme hrát jen hard rock, tak brzy skončíme. Že nás zakážou. Museli jsme proto dělat i věci, které nás dostaly v sobotu večer do televize a my tím byli chráněni,“ vysvětluje tehdejší situaci Čech.
Rozpolcená a citlivá Schelingerova povaha vyloženě trpěla, když musel zpívat estrádní kousky, které Čech představoval schvalovacím komisím a které se prezentovaly jako oficiální singly, aby pak na dlouhohrající desky mohli muzikanti milující Deep Purple a Black Sabbath dostat věci tvrdší, hardrockovější a umělecky mnohem cennější. Proto přítomnost skladeb od Black Sabbath, Status Quo či Carlose Santany na předchozích deskách musela být vykoupena skladbami jako „Švihák lázeňský“, „Sim-sala-bim“ nebo „Proč potápěč pláče“, které milovaly dcerušky stranických pohlavárů, což drželo nad Schelingerovou a Čechovou kapelou ochrannou ruku. Koncerty pak byly o něčem zcela jiném, kapela v přídavcích vždy zařadila slavnou „Iron Man“ od Black Sabbath, což přivádělo do extáze orvané hároše, milující britskou hardrockovou kulturu. Polovina sedmdesátých let byla v této kapele nebývale plodnou dobou, pomalu se už ale lámal chleba a Schelingerova touha vystoupit z estrádní masky a servírovat hutný hard rock byla stále silnější, čemuž se nakonec začal podvolovat i jindy velice obezřetný Čech.
Ještě předtím, než přišel čas na hardrockovou vzpouru, ale muselo dojít k menší úlitbě schvalovacím komisím. Došlo k vydání alba, pro které se léty vžil název „Ovoce z naší zahrádky“, ovšem oficiálně tato deska byla ponechána bez jakéhokoliv jména. Jestliže se na albech „Báječní muži“ a zejména „Nemám hlas jako zvon“ projevoval odklon od tváře, kterou Skupina Františka Ringo Čecha měla v dobách se zpěvákem Viktorem Sodomou, na této bezejmenné nahrávce (říkejme ji ale stále „Ovoce z naší zahrádky“) je znát o trochu větší rozpolcenost než na „Nemám hlas jako zvon“. Toto album totiž není komplexní nahrávkou, ale sbírkou singlů, poskládanou podle jakéhosi podivného klíče a proto není náhodou, že se na něm objevují tvrděrockové kompozice vedle skutečně kabaretních kousků, které dnes mohou vzbudit jen pobavený úsměv na tváři. Trochu paradoxní také je, že ne celou desku nahrál Schelinger s Čechovou kapelou, Za dramaturgii odpovědný pracovník Supraphonu (jistý Pavel Barták) na album zařadil i nahrávky, pocházející od Orchestru Československé televize, řízeného Václavem Zahradníkem či od Orchestru Václava Hybše. Samozřejmě všechny skladby spojuje nezaměnitelný Schelingerův hlas, ovšem stylový a kvalitativní rozdíl je takřka propastný.
Tentokrát však je hardrockové složce alba rovnocenná její odvrácená tvář, tedy estrádní popěvky, které leckdy misky vah převažují ve svůj prospěch. Zcela nepochopitelně (na dnešní dobu) je zde úděsná šantánovka „Švihák lázeňský“ (jedna z nahrávek pro Československou televizi) či době poplatné a dnes už trochu hloupé kompozice „Moje oči bloudí“, „Já se mám“ a „Moudrý strýček Véna“. Vyčítat tyto skladby, stejně jako primitivní legrácku „Sim-sala-bim“ nebo nepřesvědčivou „Evženii“, ale Schelingerovi a Čechovi nelze. Je nutné se na ně dívat jako na nutné zlo, které prošlapalo cestu mnohem hodnotnějším kouskům, mezi kterými jasně kraluje ostré „Formule“, „Držte se módy“ a závěrečná rock n`rollovka „Matko má nedovol“. Poslední jmenovaná představovala hvězdnou chvilku pro kytaristu Stanislava Kubeše, který v ní dostál své přezdívce „sto Říhů“. Do dnešních dnů přežily tři výborné balady, „Léto s tebou“, Ptají se lidé" a „Co je to mezi námi?“, ukazující hloubku Schelingerova hlasu a jeho cit pro práci s melodiemi.
I přes negativa a výtky platí „Ovoce z naší zahrádky“ za album, které dotváří Schelingerovu kariéru. Ta se postupně lámala, a i přes časté hostování v televizních pořadech se začínalo schylovat k prvním vážnějším střetům s režimem. Jako první přišel ničím nepodložený zákaz vystupování v rodném čáslavském okrese. To vedlo k tomu, že v Schelingerovi postupně sílila nenávist vůči komunistickému režimu. Vedení strany jej sice zatím tolerovalo, ale zpěvák i celá Čechova kapela byli už pod drobnohledem aparátčíků, zejména když se začaly množit hlasy, poukazující na zpěvákovu divokou pódiovou prezentaci. „Pořád běhal, mlátil kolem sebe mikrofonem, dokázal se dostat do extáze,“ popisuje jeho vystupování Čech.
Situaci nepomohlo ani natočení skladby „Šípková Růženka“, coververze „Soldier Of Fortune“ od Deep Purple. Přestože se stala v roce 1976 obrovským Schelingerovým hitem, političtí puritáni upozorňovali na to, že je dalším závanem západní hudební kultury do Československa. Politická atmosféra toho roku začínala houstnout. Po podivném začátku sedmdesátých let, kdy byla tolerována pouze „oficiální“ (tedy nezávadná) kultura, sice došlo kolem roku 1975 k určitému uvolňování, ovšem soudní proces se členy kapely Plastic People Of The Universe, z něhož pramenily i zákazy dalších umělců, vrátil situaci zase zpět. Navíc přišel začátek roku 1977, kdy vyšla protirežimní iniciativa Charta 77 (psaná především jako reakce na proces s Plastic People), po níž se oči represivních složek ještě víc upřely směrem ke kulturnímu poli.
|
