„Chlapci, zde se sešikujeme k boji… Z oslů sesedat… Všichni k nástrojům – Schelingerova pěvecká jízda vlevo, kytarová setnina na křídla a bicí houfnice doprostřed. Jirko, pojď sem, jak se jmenuje ta malá vesnička s tím rozkošným zámečkem, kde svedeme svojí vítěznou hudební bitvu? Chlumec, Chlumec… Znám, znám, snad zde nedopadneme jako sedláci u Waterloo… Čechu, Čechu, Čechu, jsme obklíčeni! Před námi Olympic, vlevo Country Brabec, napravo Plavci a za námi se formují Fešáci s Lauferem! Neklesejte na mysli, chlapci, Karel Gott nám táhne na pomoc, do čtrnácti dnů musí dorazit… Mám nápad, prorazíme z obklíčení výtečnou kvalitou hudby a zpěvu… A textu si chtěl říct, ne?... Ano, ano a textu… Všichni k nástrojům! HRRR NA NĚ…!
Těžko si představit méně pravděpodobný úvod do tak zásadní desky, jakou byla tato první československá hardrocková nahrávka „Hrrr na ně…“, která se jednou pro vždy zapsala do dějin tuzemské hudební scény. Ovšem František Ringo Čech věděl, co dělá. Situace na kulturní frontě totiž v roce 1977 nebyla dobrá. Jeho kapela, v jejímž čele už pevně jako biblická ikona stál Jiří Schelinger, stále balancovala na hraně zákazů, navíc se vládnoucí strana zabývala iniciativou Charta 77, která vzešla z kulturního prostředí a poukazovala na stálou cenzuru panující v normalizačním Československu. Čech i Schelinger chtěli hrát. A to tvrdě, hardrockově. Schelinger tak byl v podstatě donucen podepsat Antichartu a vystoupit s kajícným projevem v televizi, což mu ale zaručilo jakousi uměleckou svobodu a Čechovi jeho ambice pro vytvoření skutečně hodnotného díla, které ze sebe už zcela setřáslo estrádní bubblegumové začátky. Ty se projevily jen ve skečích mezi skladbami, které vyvažovaly (nebo podle mínění některých narušovaly) temnou atmosféru alba. Ovšem jsou dokumentem doby, ve které působily vtipně (což dnes už tak moc nefunguje) a pro vládnoucí garnituru činily album neškodným pro socialistickou mládež.
„…dým, žár plamenů boří pyšné hradby,
k nebi stoupá nářek raněných,
Kartágo hoří, nemáš se už kam vrátit domů,
Kartágo hoří, kde je tvé město, stíny stromů,
životy vadnou…“
Pokud pomineme komediantské kousky, ve kterých Čech krade Schelingerovi řízeček, spolu rozbíjí pozounérovi housle, vrtají zuby nebo natahují trubku jazzovou, to vše za neustálého kvokání slepic, je materiál, který je na „Hrrr na ně…“ doslova revolucí na tuzemské scéně. Kromě estrádní kousků se kapela zbavila i coververzí a celou desku sestavila pouze z materiálu, který vytvořil Schelinger, Čech a bubeník Jiří „Mamut“ Stárek. Ti se nacházeli na vrcholu svých sil a předložili album, jehož skladby snesou srovnání s tehdejší hardrockovou klasikou ze zahraničí. Schelinger střídá rejstříky svého charismatického hlasu a kytarista Stanislav Kubeš sází jedno blackmoreovské sólo za druhým, přestože jeho ostré riffy jsou poněkud otupeny zvukařem. To příliš nevadí, protože prim hraje kvalita samotných skladeb. Tady už není místo pro žádný „Holubí dům“, „René já a Rudolf“ nebo „Což takhle dát si špenát“, což byl Schelingerův televizní hit ve stejné době, kdy vyšla „Hrrr na ně…“. Deska je konečně ucelená a nabízí semknutý materiál, který si bere inspiraci od Deep Purple či Black Sabbath, ovšem je předkládána s obrovskou dávkou osobitosti, ať co se týče hudby, v níž vyloženě exceluje Kubešova kytara, svádějící věčné souboje se Schelingerovým vokálem, tak i textů, které se Čechovi výjimečně povedly, přestože na tehdejší poměry obsahovaly velkou dávku temnoty.
„…proč jen Lucrezie tvůj život knihy pomluví,
proč jen historie ublížit dívce dovolí,
zná, prý zná zrádnost mužů, tak hrrr na ně,
má, prý má v modrých očích krutost saně,
přísahám, slzy v očích, pozor na ně,
nádherná, falešná však nevěrná…“
Jako největší klasika alba se dodnes citují dvě zásadní skladby pro tuzemský hard rock – „Kartágo“ a „Lucrezia Borgia“, skvostné kompozice vedené v sabbathovském duchu, v nichž Schelinger doslova exceluje a s obrovským zápalem přednáší Čechovy výtečné texty. Vliv Deep Purple, znatelný zejména v Kubešových sólech, je dominantní v přesilných „Mám rád lidi“, úvodní „Violo, jsem cellista“ (všimněte si Mamutovy bubenické práce, která je silně ovlivněna hrou Iana Paice) a „Já jsem vrchol skromnosti“, ve které se atmosféra přizpůsobuje dravosti a instrumentálním hrátkám, přičemž dokonale vyvažuje zdánlivě slabší kompozice (přesto však velmi silné, protože zde mluvíme o jedné z nejlepších tuzemských desek) „Kdo ví?“ a „Perfektní ženich“. Nejpůsobivější a nejpamátnější moment si Schelinger s Čechem schovali na samotný závěr desky. Tam umístili Mamutovu mrazivou kompozici „Divné tušení“, vlastní reflexi na skladbu „Black Sabbath“ od stejnojmenné britské legendy, v níž dominují změny temp, Schelingerův nečekaně hluboký vokální projev, Čechovo zlomyslné pochechtávání a skoro až doommetalová atmosféra, která jako kdyby chtěla zdůraznit, jakou cestou by se zpěvákova tvorba mohla ubírat v dalších letech…
„…mám dnes nějaké divné tušení, že na mě z rohu cizí hlava kouká.
mám dnes nějaké v uších hučení, to vítr tajemnou si píseň brouká.
já jsem strašpytel, co když Lucifer na mě tam číhá.
mám dnes nějaké divné tušení, že vlkodlak se za mnou tiše plíží.
cítím dnes v zádech divné mrazení, snad klekánice kolem domu slídí…“
S „Hrrr na ně…“ se Schelinger s Čechem dostali na naprostý vrchol své kariéry. Zanechali prostřednictvím tohoto alba nesmazatelnou stopu v tuzemské hudbě, která je čerstvá ještě po více než čtyřiceti letech od vydání. „Hrrr na ně…“ zní nadčasově a ve své době představovala velice odvážnou kolekci, jež posunula mantinely vnímání oficiální československé hudby ostře hardrockovým směrem. V kapele však nepanovalo jednotné nadšení pro nový směr, což se projevilo už při natáčení desky. Mnohem menší prostor na ní dostávaly klávesy, což vedlo k odchodu klávesisty Romana Smetany ke kapele Tučňáci Michala Tučného. Venku z party byl také basista Lexa Čihař, jenž jako rodilý bluesman a jazzman natočil své party na desku jen se skřípěním zubů. Proto svůj otisk na albu nechal také nově příchozí basista a rocker tělem i duší Jan Kavale z kapely Benefit. S ním vykrystalizovala nejsilnější a nejklasičtější sestava Čechovy kapely, která ve své době neměla v celém Československu sebemenší konkurenci.
Kapela se také podívala za hranice, i když pouze v rámci socialistického bloku. Odjela polské turné po boku britských Smokie a na vlastní pěst se vypravila do Sovětského svazu. Zážitky ze země, kde zítra už znamená včera, pak Čech popsal do úsměvné knihy „Ruský týden“. Zkušenost ze Sovětského svazu ale měla velký vliv na Schelingera, kterému byl stále vyčítán podpis Anticharty, až se začal více angažovat ve věcech, které nebyly vládnoucímu režimu příliš po chuti. Koncem sedmdesátých let se přes svého švagra Viktora Faktora seznámil s pražskou společností Regula Pragensis, což byl jakýsi necírkevní řeholní řád a začal se mnohem více zajímat o duchovní věci, se zvláštní zálibou četl v „Tibetské knize mrtvých“. Ostřížímu zraku bezpečnostních orgánu tyto jeho aktivity neunikly a jako kdyby se nad ním (a vlastně celou kapelou) začínala stahovat černá mračna.
Který z vás je ten Schelinger?... Já, já.. Auuu… A který z vás je ten František Čech?... Já, já, to jsem já, pane, Jaúúúú… („Odměna za LP“)
|
