Pokud se nějaká kapela, která nemá ani jednu řadovou desku a hraje po klubech a hospodách na losangeleském Sunset Boulevardu, dostane až do předprogramu Guns N`Roses, kam si je nota bene vybere sám kytarista Slash, rozhodně od jejich slibované debutové desky očekáváte skutečnou bombu. Navíc zocelenou tak obrovskými zkušenostmi, jako byla právě (byť nijak dlouhá) účast na turné „Not On This Lifetime“, ze kterého se nakonec stal jeden z největších podniků rockových dějin. Proto výchozí pozice Dirty Honey pro jejich debutové album nemohla být lepší. Navíc, když se jedná o mladou, energickou kapelu, vycházející z tradičních hardrockových hodnot a odkazu Led Zeppelin, AC/DC, Lynyrd Skynyrd nebo z původních Guns N`Roses. Nakonec se však to, co mělo být největší předností, jeví jako největší slabina kapely. Ostatně jako u drtivé většiny mladších kapel, které se do podobného podniku pustili. Wolfmother počínaje, Greta Van Fleet konče.
Nic světoborného neukázalo dva roky staré EP, které se pohybovalo v mezích skvěle zvládnutého retra blues/hard rocku s mírnou skladatelskou toporností, s níž se tato losangeleská parta stále ne a ne vyrovnat. V jistých kruzích, zejména u dospívající americké mládeže, která objevuje staré hardrockové mistry, představovali Dirty Honey dobrou alternativu ke starým deskám ze sedmdesátých a osmdesátých let, přestože těm, kteří mají klasiku naposlouchanou, je jasné, že tato kapela stojí ještě hodně daleko za svými vzory. Je sice instrumentálně zdatná a její zpěvák Marc Labelle má velmi slušný hlas, jakýsi mix Roberta Planta, Axla Rose a Mylese Kennedyho, ale s nápady to pořád ještě pokulhává. To byl případ zmíněného EP a je to (a to je už o něco smutnější) případ i bezejmenného debutu, jenž měl potvrdit fakt, že Dirty Honey nejsou jen další z řady retro kapel. Bohužel, to se nestalo…
Už na začátku jara se vsadilo na singl „California Dreamin`“, k němuž byl natočen velmi zdařilý klip. Skladba má velmi sympatický groove, kouzlí zejména kytarista John Notto, nechybí jí energie ani vysoký Labelleho zpěv. Skladba však zásadně postrádá úderný refrén, který se po nadějné sloce zcela rozplizne a kapela ztrácí tah na branku. To není problém jen pilotního singlu, ale většiny skladeb, které Dirty Honey na svůj debut umístili. Přestože v „No Warning“ rezonuje příjemně zemitý blues rock s výbornými kytarovými riffy, opět se kapela jakoby ztrácí v bludném kruhu, kde největším kamenem úrazu je slabý, poněkud nezapamatovatelný refrén. A to už vůbec nemluvíme o skladbě „Tied Up“, která si bere inspiraci ze zeppelinovského rukopisu mnohem více, než by bylo záhodno a představuje tak docela velké zklamání.
To se sice nekoná na většině plochy desky, přestože na neotřelý materiál narazíte je výjimečně. Nejvíce ambicí prokazuje závěrečná „Another Last Time“, v níž se kapela konečně vzedme k velkému výkonu, oprostí se od jisté urputnosti, ze svého blues rocku odinstaluje přílišné množství tvrdých riffů a hraje mnohem lehčeji a přirozeněji. Velice dobrým nápadem bylo zakomponování gospelových sborů do finále skladby, což z této písně dělá nejrozmanitější a tím pádem i zdaleka nejlepší položku desky. „Another Last Time“ ještě na záda dýchá „Také My Hand“, což je díky použití hromových riffů, odkazujících ke kořenům Aerosmith, pravý opak závěrečné skladby a sympatický protiklad. V případě těchto dvou skladeb se dá mluvit o hitových ambicích, přestože se čekalo, že jimi bude naplněna celá tato deska.
Debut Dirty Honey je jen o bravurně zvládnutém instrumentálním a pěveckém řemesle, avšak bez toho, aby kapela dokázala potvrdit pověst, která ji předchází z losangeleských klubů. Z alba je cítit potenciál, který tahle parta v sobě má, ale bude asi třeba ještě trochu času na to, aby jej mohla plně rozvinout. Zatím se nemůže zařadit mezi jména (ani v jejich stylovém ranku), o kterých se dá uvažovat, že vytvoří nadčasové klasiky. V porovnání s nimi tato nahrávka dosti bledne…
|
