I když rok 1977 byl pro Schelingera velkým triumfem, neboť se konečně dostal do pozice tuzemského hardrockového věrozvěsta, o což se snažil už od počátku sedmdesátých let, rok následující měl přinést velkou změnu. Schelinger, jako by byl unaven z postavení, jaké si na československé scéně vydobyl, začal pošilhávat jiným směrem. Dost možná jej otravovaly věčné spekulace (s největší pravděpodobností šlo o domácí fámu), že jej oslovili samotní Black Sabbath, aby v jejich řadách nahradil Ozzyho Osbournea, možná získával nový náhled na svět, ponořen do četby duchovních knih a účastí ve spolku Řehole pražská, Regula Pragensis. Podle svědků mu směr, který mu Regula vytýčila, doslova učaroval a z kdysi tak divokého Schelingera se stal přemýšlivý vegetarián, meditující o věčném životě. Zároveň jej pálila věčná hrozba zákazu koncertní činnosti, která šla ruku v ruce se stoupajícím úspěchem Čechovy kapely.
V té době Schelingerova umělecká duše zahořela pro folkové vyjádření. Spřátelil s kapelou Marsyas a s jejími členy Petrem Kalandrou a Oskarem Petrem začal plánovat společný projekt, vedený v čistě folkovém duchu. To se hrubě nelíbilo Čechovi, který Schelingerovi důrazně připomněl, že má závazky zejména u jeho kapely a s aktivitami, které si tykaly s tehdejší oficiální pop music - po natočení titulní písně „Což takhle dát si špenát“ došlo na další podobně laděnou věc k filmu „Hop a je tu lidoop“. Mezi oběma vůdčími osobnostmi kapely začalo docházet k třenicím, Schelinger kývl na práci pro rozhlas a televizi a za to dostal od Čecha volnou ruku k tvorbě páté řadové desky „…nám se líbí…“. Je to důvod, proč byl opuštěna striktně hardrocková linie alba „Hrrr na ně…“ a na „…nám se líbí…“ se objevují naprosto zřetelné stopy spolupráce Schelingera s Kalandrou a Petrem. Pro řadu fanoušků, dožadujících se další podobné nálože jako „Hrrr na ně…“, bylo album z rolku 1979 mírným zklamáním, ovšem to mu neubírá nic na kvalitě, kterou disponuje.
Pokud si odmyslíme skeče, které oddělovaly jednotlivé skladby z „Hrrr na ně…“ už na tomto albu došlo k jasnému příklonu k serióznější hudbě a „…nám se líbí…“ tento trend v mnohem zdůrazňovalo. Už nebylo místo pro Čechovy úsměvné vtípky, album nejvíce vystihovala temnější atmosféra, v níž se hojně využívalo Schelingerovy folkové zkušenosti, ale i bluesového cítění kytaristy Stanislava Kubeše. Čech na albu poněkud nečekaně ustupuje do pozadí a přenechává Schelingerovi mnohem více prostoru pro jeho vyjádření. „Favorizoval jsem písničky, které měly, jak říkal Mamut tu pilu, prdel na zemi, a řezat do toho od začátku do konce. V tomto ohledu jsem byl asi primitivnější než Jirka, kterému se třeba „…nám se líbí…“ zamlouvalo podstatně víc než mně. A tady byl ten zásadní rozdíl. Já miloval Black Sabbath, Jirka zase Zappu,“ popsal dobu kolem alba František Ringo Čech.
„…mám oči zarudlé, není to od smíchu, tělo mám znavené, není to od hříchu
loudám se ulicí a na rty mi sedá prach, už nejsem bloudící a dávno nemám strach
někde tu musí být, všichni ji hledají, po stezkách chodníků, řinčení tramvají
někde tu musí být, všichni ji hledají, v shonu a běhání to jméno šeptají…“
Čech víceméně vysvětluje, proč se na album dostaly tak experimentální skladby jako úvodní „Jaro“, folkově hravá „Nestálost“ nebo rozverná „Láska“, u nichž se skutečně nedá ani v nejmenším hovořit o hard rocku, ale spíše o jakémsi psychedelickém jamu na folkovém základu. Schelinger v nich byl ve svém živlu, dokázal v nich posouvat hranice své umělecké duše, ovšem zbylí členové kapely (kytarista Kubeš, baskytarista Jan Kavale a bubeník Jiří „Mamut“ Stárek) spíše skřípali zuby. O něco typičtější jsou pak tvrdší kousky „Nesmím znát prý její jméno“, „Čas“, „Zima“ a pochmurná „Pohřeb přítele“, kde však už místo někdejší bezstarostnosti panuje spíše sklíčená undergroundová atmosféra, jež se v případě poslední jmenované dotýká až bezbřehé deprese. V podstatě jedinou skladbou, která navazuje na „Hrrr na ně…“ je závěrečná titulní věc, vedená v ostrém hardrockovém duchu s typicky uvolněným Čechovým textem.
„…nám se líbí hrabě Drákula, zoubky bez kazů, idol dívčích snů
nám se líbí sličný Frankenstein, patron siláků, král je dobráků
nám se líbí, líbí Barbucha, když nám zakvílí v noci do ucha
mysleli jsme to žertem, hrůzou se všichni třesem
mysleli jsme to žertem, už jdou k nám
Drákula, Barbucha a Frankenstein…“
Sám Schelinger byl s albem nadmíru spokojený. Ovšem fanoušci zůstali stát v němém úžasu, kam se jejich hardrockový idol vydal. A členové mocenského aparátu při poslechu natolik undergroundového materiálu vztyčili varovný prst. Ve vzduchu visel zákaz mnohem silněji než v minulých dobách. Čech sice začal vysílat televizní pořad „Hovoří a zpívá František Ringo Čech“, ovšem ani ten nemohl zakrýt fakt, že jeho kapela byla pod stále větším drobnohledem. Nakonec i Čechovi povolily nervy a ohlásil odchod. Ještě před ním z kapely zmizel i bubeník Stárek, který nemohl přenést přes srdce odklon od tvrdého hardrockového směru a zamířil ke konkurenčnímu Katapultu. Jeho místo zaujal bývalý člen Cardinals Josef Havlíček a kapelu nakonec posílil i druhý kytarista, zpěvákův bratr Milan Schelinger. Tato sestava nahrála koncem roku 1980 singl „Alchymista/Sen“, znovu opatřený Čechovým textem, jenž zůstal Schelingerovi po boku jako externí spolupracovník. Obě skladby se nesou v hardrockovém duchu, který Schelingera vracel k albu „Hrrr na ně…“. Podobně měla znít i připravovaná deska „Zemětřesení“, o které zpěvák mluvil jako o nejtvrdším díle své dosavadní kariéry. K její realizaci ale už nestačilo dojít…
„…sychravý den, smuteční blues, dva koně táhnou pohřební vůz
varhaní tóny, prostor a čas, kamarád dobrý opouští nás
smutný jsem, neslyším tvůj milý hlas
smutný jsem, nevidím tvé věrné oči
smutný jsem, nechápu, proč všechno končí…“
13. duben 1981 už navždy zůstane tak trochu zahalen závojem tajemství. Ten den Schelinger odjíždí na natáčení do bratislavského studia Československé televize. Sám, bez kapely i bez Čecha. Večer tráví v jedné hospodě na Hviezdoslavově náměstí, údajně ve společnosti své bývalé přítelkyně a jejího nového partnera. Už měl dost upito, ke slovu se s největší pravděpodobností dostala i marihuana. Na témže místě se údajně Schelinger dostal do sporu se dvěma neznámými mladíky, kteří ho vyhecovali k sázce, jež spočívala ve skoku do Dunaje. Jisté je, že celá parta odešla na bratislavský Starý most, odkud se jeden z neznámých vrhl po hlavě do řeky. Schelinger na nic nečekal, na rozdíl od neznámého mladíka se ani nevysvlékl a skočil do studených vln řeky rovněž. Zpěvákův vyzyvatel se zachytil bóje a vyškrábal se na břeh, Schelinger takové štěstí neměl. Hladina se nad ním navždy uzavřela.
A zde začínají spekulace, které postupem let dosáhly až mýtických rozměrů. Po měsíci pátrání bylo nalezeno mrtvé tělo ve značném stádiu rozkladu ve slepém rameni Dunaje u slovenské obce Bodiky a bylo stanoveno, že se skutečně jedná o Schelingera, Oficiální média však mlčí a proto bují prostor pro různé konspirační teorie. Mluvilo se o sebevraždě, o nezdařeném pokusu o emigraci, dokonce o vraždě ze strany StB. Nic z toho se ale nikdy neprokázalo a proto se čas přiklonil k oficiální verzi úmrtí, tedy nešťastné náhodě. Pravý důvod svého konání si ale Schelinger vzal s sebou do hrobu. Ovšem jeho dílo, tvorba a charismatický hlas, to vše je živé dosud…
„Pořád jsme si mysleli, že Jirka někam odjel, bylo pro nás tak těžký se s tím vyrovnat. Zapálili jsme svíčky a čekali na Schelingera.“ - F. R. Čech
|
