Islandské The Vintage Caravan lze brát za spolehlivé dělníky současného retro stylu sedmdesátých let, kteří svou pílí, pracovitostí a stabilními výkony dosahující stále lepších výsledků. Jejich styl, který je založen na blues/hard rocku první poloviny sedmdesátých let, je už takřka vytěžen a nedokáže nabídnout nic tak jiskrného a skvělého jako před půl stoletím, kdy byl kometou na hudebním nebi, Tito Islanďané jej však dělají zajímavým způsobem a především dokáží na každém albu přijít s hrstkou výborných skladeb. Je samozřejmě jasné, že The Vintage Caravan nikdy nemohou jako žáci přerůst své učitele a stát se novými Deep Purple, Rush či Led Zeppelin, ale jako umělečtí potomci těchto legend si za celou patnáctiletou kariéru počínají velmi dobře.
Ne náhodou přerostli hranice své země a v minulých letech se stali uznávaným pojmem po celé Evropě. Jejich cesta není rychlá, ale kdo tuto kapelu sleduje, ví, jak velký kus trojice z pobřežního města Álftanes ušla. Od bezejmenného debutu, který byl dělaný na koleně a vlastně jen nastínil to, čím se The Vintage Caravan budou v dalších letech zabývat, až po letošní nahrávku „Monuments“, která má znovu potenciál postrčit Islanďany o kousek dál za dosažením cíle stát se jedním z největších mladých koňů na současné hardrockové scéně. K tomu The Vintage Caravan mají předpoklady, na rozdíl od jiných kolegů (člověka napadne třeba styl, jakým se začali ubírat například Blues Pills) mají kromě instrumentální a skladatelské zručnosti v sobě také jeden velice zajímavý prvek, který se váže k jejich domovině. Kromě typických hardrockových postupů, okopírovaných od starých legend, tato kapela dává do své hudby v zásadě nijak zvlášť dobře popsatelnou atmosféru mrazivého severu, úchvatných fjordů a gejzírů. Není to nic, na co by se soustředila, ale pozornému posluchači jistý přitažlivý chlad neunikne.
Je více citelný v jemnějších kompozicích, v nichž také The Vintage Caravan dokladují svůj vývoj. Ten je nezbavuje tvrdých riffů, dá se mluvit i o vlivu Tonyho Iommiho z Black Sabbath, ovšem ty nejsou tím nejdůležitějším v dnešní tvorbě kapely. Sice z nich těží hned úvodní skladba a podle kapely nejdůležitější kompozice desky „Whispers“, jež rozehrává zvukomalebnou hru, ovšem i tak má tato píseň funkci otvíráku, který vás nenásilně vtáhne do děje. Ne náhodou ve „Whispers“ ukazují Islanďané svou nejtypičtější tvář, která má však záhy trochu ustoupit do pozadí ve prospěch méně hardrockových kompozic. Hřmotné riffy tvoří základ následující „Crystallized“, jenže už ve střední části jsou rozmělňovány přívětivějšími kytarami a změnou nálady. Tento prvek pak prostupuje celou stopáží „Monuments“.
Zjevuje se i v blues/hardrockové klipovce „Can`t Get You Out Off My Mind”, ovšem kapela jej naplno rozvíjí v baladičtějších polohách "This One`s For You“ či „Hell“. Právě v nich lze vystopovat výše zmíněný vliv domoviny The Vintage Caravan, což z těchto kompozic dělá nejlepší věci desky, odlišující kapelu od zástupu retro konkurence. Islanďané ukazují, že jejich cit pro melodie je odlišný, než je tomu u kapel z jiných koutů světa. Jejich tvář je rázem pochmurnější a přestože se i v některých dalších kompozicích („Sharp Tree“ nebo „Torn In Two“) přichlásí znovu s tvrdými riffy, vycházejícími přímo z lůna pageovské kytary, stále jako kdybyste za zády cítili kapičky vody z tryskajícího z horkého gejzíru, ovšem ochlazovaného polárním chladem. Tímto aspektem The Vintage Caravan obohacují stále více svou tvorbu, čímž se jejich zvuk stává čitelnějším a civilizovanějším, než tomu bylo v začátcích. „Monuments“ je tak v tomto vývoji dalším krokem vpřed.
Pořád máme co dělat s typickým retrem, ovšem Islanďané se s ním už naučili zacházet, díky čemuž má každá z jejich desek větší množství pestrosti a barvitosti. Právě díky tomu je „Monuments“ o kousek dokonalejší než předchozí album „Getaways“. Teď je třeba sledovat, zda se tento trend prokáže i v příštích letech.
|
