Byť Feanor díky baskytaristovi Gustavo Acostovi, jenž kapelu zakládal, mávají nad hlavou argentinskou vlajkou, dvě nejznámější jména, která v kapele nyní působí, tuhle zeměpisnou polohu značně nabourávají. Zpěvák německých Wizard Sven D`Anna se k Feanor připojil už na pět let starém albu „We Are Heavy Metal“, americký kytarista David Shankle má aktuálně premiéru. Jeho příchod definitivně dodal Acostovým snahám ty správné barvy. Už v roce 2004 (tedy ještě před vydáním svého debutového alba) Feanor vzhlíželi k Manowar tak intenzivně, že jejich předělávka skladby „Secret Of Steel“ se objevila na kompilaci „Muerte Al Falso Metal: Tributo Argentino a Manowar“. Nástup D´Anny, který k ramenatému heavy amerických warriorů nemá vůbec daleko, tyhle chutě zvýraznil, a angažmá Davida, který v Manowar strávil jednu pětiletku a podepsal se pod albem „The Triumph Of Steel“, jako by mělo legalizovat fakt, že z Feanor se definitivně stal klon „králů metalu“. Stýská-li se vám po Manowar, či hledáte-li album, které s výrazy „fight, kill and hail“ a pompou nešetří, jste na správné adrese. Tedy v případě, že se smíříte se skutečností, že Feanor do svébytného výrazu Manowar (bavíme se o době, kdy tahle kapela ještě nebyla svojí vlastní karikaturou) pořádný kus chybí. A to na všech frontách.
Byť k tomuto závěru směřuje celé album, korunu tomu nasazuje závěrečný, téměř dvacetiminutový opus „The Return Of The Metal King (The Odyssey In 9 Parts)“. Pátrat po inspiraci k tomuto nápadu není tak složité – Manowar s Shanklem ve svých řadách podobně rozsáhlou kompozicí (i když jim stačilo jen osm částí) album „The Triumph Of Steel“ otvírali. Veškerá klišé a poznávací znamení Manowar, která Feanor na albu následují, jsou tady nahrnuta do jednoho kousku – víc než podobná je skladatelská matrice, vokální linky, práce se sbory, pompézní atmosféra, vytažená udrnčená basa, snaha o výpravnost a členitou strukturu. Jen to charisma chybí, takže ubránit se závěru, že s takhle roztahaným obšlehnutým finále Feanor díru do světa neudělají, se nedá. Mnohé naznačí už předchozí menu, ve kterém o podstatu Manowar zakopáváte systematicky celou dobu, jen v poněkud těžkopádnější podobě (a týká se to třeba i některých nečekaně nevýrazných kytarových sól, či podvědomého srovnávání Adamsova a D`Annova vokálu, ve všem je originál o krok vpřed) a jedno, jestli vás k tomuto pohledu zavede rozvážnější chorálovka „Metal Land“, trošku naivní „Lost In Battle“, titulka s bojovým a capella úvodem, či lehce prokouknutelná balada „Fighting For Our Dreams“, ta chuť je stále stejná.
„Power Of The Chosen One“ je albem na první dojem. V něm ta Manowar-aura funguje a Feanor si celkem snadno řeknou o pozornost. Jenže čím víc se do něj noříte, tím víc z něj trčí fakt, že Feanor jsou prostě jen revival.
|
