Finským oplzlíkům trvalo docela dlouho, než přišli s novou deskou. Je to prosté… Muzikanti stárnou, výrazové prostředky se vyčerpávají, starosti jsou jiné, než jak permanentně vzývat Satana a ožírat si hubu. Impaled Nazarene by i tak mohli mít své odslouženo. Na scéně působí konstantně od roku 1990 a přestože se pauzy mezi jednotlivými alby stále prodlužují, lze tuhle partu kolem svérázného vokalisty Miky Luttinena brát jako nepostradatelný inventář. Ať už pro její zatvrzelost, neboť neuhnula ani o píď od svého dávného zvuku, čímž si vysloužila přezdívku blackmetaloví Motörhead, a nebo jen proto, že v dnešním světě, kde to přetéká hyperkorektností a schvalováním „jediného správného“ světonázoru, je prostě zapotřebí mít páchnoucí blitek na rádoby sněhobílém koberci.
Kdo zná tvorbu Impaled Nazarene, nemůže být jejich novinkou „Eight Headed Serpent“ překvapen, či dokonce zaskočen. Časostroj, do kterého Finové nasedli před třiceti lety, jakoby se zastavil v době jejich nástupu. Tehdy byli ohromně in. Ve Skandinávii se vzmáhalo nové blackmetalové hnutí a v žáru hořících kostelů začala vycházet první alba, černá jako uhel z ohořelých trosek Fantoftu. Impaled Nazarene byli jedněmi z prvních, kdo v památném roce 1992 přiložil svou pochodeň k dílu. Byli daleko od norského běsnění, ale i do jejich finské domoviny zasáhla undergroundová chapadla. Alba „Ugra-Karma“, „Suomi Finland Perkele“ a „Latex Cult“ se stala jejich výkladní skříní a díky nejdivočejšímu mixu satanského black metalu, thrashe, hardcore punku a crustu i vyhledávaným artiklem. Tomu odpovídala i image kapely, pohybující se mezi černým oltářem a výčepnou lihovin.
Čas oponou trhl, ale Impaled Nazarene zůstali stejní. Je jim to řadou lidí vyčítáno, ale fanoušci je za to milují. Nedokáží si představit, že by tahle kapela přišla kdy s experimentálním albem, nebo se obešla bez snůšky odporných textů, leckdy vykreslujících církevní ikony v perverzně-sexuálních situacích. To je know how této kapely, se kterým umí zacházet. Sice se tím připravuje o možnost překvapení a umělecký růst, ale to je to poslední, co by Luttinenova parta chtěla řešit. „Jsem totální old school metalista,“ tvrdí Mika a podle toho také „Eight Headed Serpent“ zní. Naprosto stylově, konzervativně a starosvětsky. V tom je jeho síla, protože jistotu, že v měnícím se světě pořád zůstávají některé věci stejné, jejich fanoušci kvitují. Stejně jako Luttinenův řev, který rozčísne kostelně-nervní intro úvodní skladby „Goat Of Mendes“ a kapela rozehraje zběsilou hru, při které se neohlíží nalevo ani napravo, jen sype riffy za drtivé kanonády bicích ve dvou až tří minutových ultra rychlých kouscích.
Kapela opět sází na své někdejší vlivy Venom, Motörhead či Sodom, a na nich staví vlastní tvář. „The Nonconformists“, „Octagon Order“, Apocalyptic Pervertor“ nebo kataklysmický black metal po vzoru starých Mayhem „Metastasizing And Changig Threat“ jsou spolu s úvodní „Goat Of Mendes“ nejvýraznějšími věcmi, ovšem nejvíc album funguje jako celek, protože opět nabízí takřka jednolitou masu (black)metalového nářezu, který si nehraje na žádné velké umění. Chce jen tnout do živého, což je věc, kterou po třiceti letech existence můžete obdivovat. Nebo se jí vysmívat… Jisté však je, že Impaled Nazarene na jiné názory zvysoka kašlou. Tahle zarputilost a duch staré školy je tím, co je na tomto albu nejlákavější.
„Eight Headed Serpent“ není ani lepší, ani horší než libovolná nahrávka, s jakou Impaled Nazarene přišli v novém tisíciletí. Je v podstatě stejná. Její hodnocení je o tom, že buď tuhle kapelu máte rádi nebo ji nenávidíte. Vlastní fanoušky dokáže Luttinen a spol. s novým albem bezpečně zasytit a nadchnout, pro ty, kteří kapele nikdy nepřišli na chuť, zůstanou Impaled Nazarene nadále jen prázdným pojmem.
|
