S minulou deskou, která zůstala bez názvu, jako kdyby Pop Evil symbolizovali svůj stylový odklon od dřívějšího hardrockového soundu, který nepostrádal nádech alternativy a grunge. Album mělo mnohem jemnější znění, ovšem co bylo horší, bylo výrazově natolik plytké, že se mluvilo o kopání vlastního hrobu. Kapela, která před pár lety vsadila na hit „Boss`s Daughter“, což byla stadionovka jako hrom, se najednou utápěla ve vlastní nemohoucnosti napsat pořádnou věc, navíc z desky byl jasně cítit odporný kalkul, Pop Evil se chtěli zalíbit mainstreamovému publiku. Z toho nakonec nic nebylo, protože „Pop Evil“ slavila menší úspěchy než v časech, kdy si kapela jela vlastní, i když nijak originální styl. Začalo se proto přehodnocovat…
Změna sice není tak markantní, jak by si staří fanoušci přáli, ale přece jen na novince „Versatile“ cítit je. Pop Evil se opatrně vrací k tvrdšímu zvuku, což sice není záruka kvality a lepších kompozic, ale možná už si sami členové přiznali, že popový rank, v němž pošilhávali po podobně laděných chvilkách Linkin Park a Nickelback, prostě není to pravé místo. Stejně jako tyto kapely nebo současní Bon Jovi současný mainstreamový pop Pop Evil prostě neumí. Navíc to nejsou tak dobří skladatelé a proto musí svou sílu soustředit do energie, která z jejich skladeb jde. Ta na minulé desce chyběla, ovšem kapela se alespoň částečně z této chyby poučila a v případě „Versatile“ vsadila i na své starší zbraně, přestože kvality alb „War Of Angels“ a „Onyx“ nebylo dosaženo ani tentokrát.
Kvalitativně se novinka vrací někam k desce „Up“, která jako první ukázala, že Pop Evil nemají na to stát se skutečně velkými hvězdami. Jsou pouze dělníky stylu, který je v Americe v poslední době značně populární, ovšem v Evropě mu nikdy pšenka nekvetla. Proto se kapela soustřeďuje hlavně na zámořské publikum a tomuto postupu je její nové album uzpůsobeno. Naprosto jasným příkladem je úvod alba. Úvodní natlakovaná „Let The Chaos Reign“ stojí na značně podladěných kornovských riffech a rychlopalnému zpěváku předáka Leigha Kakatyho, pohybujícího se mezi normálním projevem rockového pěvce a nasraností rappera. Není to nic světoborného, ale proti tomu, co Pop Evil předváděli před třemi lety, je to posun do snesitelnějších mezí. V podobném duchu se pohybuje i „Set Me Free“, která ale přece jen z hustého oparu kytarových riffů vystupuje více směrem k typičtějšími hardrockovému projevu. Vrcholem alba je třetí singl „Breathe Again“, ve kterém se kapele podařilo najít kompromis mezi rádoby tvrďáckým zněním a mainstreamovější části svého výrazu.
Zajímavě zní i industriálně odlidštěná „Work“, neboť rezignuje na jakékoliv přemrštěné hitové ambice, kterým se snaží jít naproti následující „Inferno“ či „Human Nature“, ovšem v tomto případě je výsledek naprosto tristní. Mnohem lépe se vyvedla „Survivor“, kde Pop Evil s názvuky country zní velmi autenticky a přesvědčivě. Ukázat lepší tvář by mohly i vcelku příjemné kompozice „Raise Your Flag“, „Stronger“ či „Worst In Me“, v nichž je však snaha o napsání slušné rockové kompozice torpédována producentem alba, který opatřil nahrávku zbytečně bombastickým zvukem, v němž se ztrácejí různé detaily, které by mohly udělat tuto trojici skladeb ještě zajímavější. Jenže to je trend dnešní doby, na který kapely jako Pop Evil doplácí vlastně celou svou kariéru. Což je trochu škoda.
Je nepochybné, že „Versatile“ je lepší deska než byla tři roky stará „Pop Evil“, ale stále se nejedná o přesvědčivou nahrávku. Deska patří spíšw k průměrnějším záležitostem, kterým nikdy nebude dopřáno, aby se staly klasikou. Ovšem blízká budoucnost se na ní dá stavět mnohem lépe než na předchozím albu.
|
