I když se jednu dobu zdálo, že Garbage budou patřit pouze k hitovým jednoletkám, jelikož jejich popularita od dob multiplatinového debutu z roku 1995 vlastně jen klesala, prokázala tato kapela velkou vytrvalost. Ta ji nakonec dovedla mezi skutečně respektovaná seskupení a kromě nostalgického nádechu při vzpomínce na vlnu grunge a alternativního rocku dnes Garbage představují stále živoucí organismus, jenž tvoří svébytnou, přestože trochu méně stravitelnou hudbu. Už sice nikdy nebudou mít úspěch a vliv jako v devadesátých let, kdy jejich tvorba byla plně v souladu s tehdejšími trendy, ale pořád jsou kapelou, která ohlášením každého nového alba vzbuzuje jistá očekávání. To i přesto, že jejich sláva poněkud uvadla a pět let staré album „Strange Little Birds“ bylo suverénně nejméně úspěšným z celé jejich kariéry.
Že by se s novinkou „No Gods No Masters“ tahle kapela vrátila k výsledkům prvních dvou desek „Garbage“ a Version 2.0“, nebo dokonce že by představila převratný pokrok ve své tvorbě, to by čekal jen blázen. Kapela kolem zpěvačky Shirley Manson sice není z těch spolků, co by točily jednovaječná dvojčata předchozích alb, ovšem výraz kapely se přece jen ustálil v jisté formě a od určitě šablonovitosti Garbage neuchránilo ani to, že mají u bicích vizionáře Butche Viga, který zpoza producentského pultíku udělal úspěch Nirvany. I proto je „No Gods No Masters“ albem očekávatelným, ale zároveň také přesně tím, co od kapely fanoušci požadují. Veškeré průvodní atributy klasické tvorby Garbage byly zachovány a navíc se kapela na novince nachází ve vcelku dobré skladatelské kondici…
Manifestem desky je úvodní „The Men Who Rule The World“. Ve skladbě, která stojí na elektronickém podkladu, dusavém tempu, ale stále má rockovou dravost, Shirley Manson burcuje fanoušky k odporu proti konzervativním a povrchním hodnotám a dělá to tak přesvědčivým způsobem, že jí to prostě věříte. Dokáže medově promlouvat, aby pak svůj hlas vyšponovala směrem k frenetickému křiku. Tohle jsou přesně ti Garbage, které fanoušci chtějí slyšet. Jsou sice minimalističtí a neuchopitelní, ale i úderní a razantní. Se silnou atmosférou, která je ještě mocnější než v úvodní „The Men Who Rule The World“, si kapela pohrává v následující „The Creeps“, jež zní jako sonická bouře ve sklenici vody. Je to však jen jedna z tváří kapely, které dělají tuhle desku variabilnější a pestřejší o něco více, než bylo v posledních letech u Garbage zvykem.
Kapela proplouvá mezi barvitou paletou nálad, která už byla jasně znát z trojice singlů, vypuštěných ještě před vydáním alba. Ty naznačily, že materiál na desce nebude z jednolité hmoty, protože kromě „The Men Who Rule The World“ kapela vsadila na tanečnější „Wolves“, kde refrén moduluje po disharmonickém vzoru devadesátých let (a toho, co se tehdy odehrávalo například v Seattlu). Naprostý opak obou zmíněných kompozic je titulní „No Gods No Masters“ vezoucí se na synth-popovém motivu, jemuž však silně kontrastují tvrdé kytary a civilnější zpěv Shirley Manson. Ne náhodou jsou tyto singly tím nejsilnějším, co album nabízí, protože se na něm najde i několik skladeb typu „Godhead“ či „Flipping The Bird“, které jako kdyby nechtěně demonstrovaly mírný stupeň vysychání autorské studny. Proto je možná s podivem, že kapela odsunula čtyři roky starý (a na žádném jiném albu nevydaný) singl „No Horses“ mezi bonusový materiál, stejně jako úchvatnou předělávku „Starman“ od Davida Bowieho. Obě tyto kompozice mohly být okrasou celé desky, ale bohužel se tak nestalo…
Pět let hladovějící fanoušky dokáže „No Gods No Masters“ zasytit, protože Garbage přišli se slušným a různorodým materiálem. Jsou sympatičtější než party jako The Pretty Reckless nebo Evanescence, jelikož z jejich tvorby není slyšet komerčně prvoplánový kalkul, ale spíše jejich oddanost hudbě. To je na nich sympatické, stejně jako více než polovina skladeb z této desky.
|
