Že jste si ikonického předáka ZZ Top Billyho Gibbonse nedovedli ještě před pár lety představit bez jeho vousatého dvojčete Dustyho Hilla a sympatického knírače Franka Bearda? To už dnes neplatí. Přestože ZZ Top stále vystupují se svým takřka neměnným repertoárem, novou desku radši ani neslibují, přestože od jejich posledního zápisu příští rok uběhne už deset let. Billy Gibbons se ale další tvorby vzdát nechce. Sice je jasné, že nikdy už nepředstaví nic nového (což vlastně od osmdesátých let nedělali ani ZZ Top), ale přece jen je to on, kdo má patent na zemitý blues/hard rock jižanského střihu, řádně opatřený houpavým boogie a sem tam silnými nápady. Pořád tu stojí se svou kytarou, bujnou (přestože už notně šedivou) záplavou dlouhých vousů, jako ikona doby, ve které jako trés hombrés kdysi vykročil se svými kumpány do světa a rozjel už padesát let dlouhou jízdu.
Čekat od něho něco jiného než to, co na svých nejklasičtějších deskách hráli ZZ Top, by byla velká pošetilost. O stylovém směřování novinky „Hardware“ nemůže být sebemenších pochyb, protože Gibbons na své sólové desky stoprocentně přitáhl ducha ZZ Top. Vystříhal se časů alb „Eliminator“ a „Afterburner“, které mu sice přinesli největší komerční úspěch, ale s pravou podstatou kapely měli se svým synth-rockovým zvukem společného pramálo. Gibbons se na svých sólovkách vrací do dob začátku sedmdesátých let, kdy mu jeho vousy teprve začínaly růst, ale už jasně věděl, co je jeho pravá hudební parketa. „Hardware“ samozřejmě není výjimkou. I zde Gibbons pálí střelivem starým padesát let a nebýt moderního zvukového kabátku, tak posluchač ani nepozná, že toto album vzniklo v roce 2021.
Novinka je nejklasičtější nahrávkou, jakou mohl tento muzikant předložit. Má feeling dřevních dob v sobě natolik zakořeněný, že když ji položíte vedle debutu ZZ Top, rozdíly (znovu se nebavíme o zvuku) jsou minimální. Důležité je, že Gibbons byl při skládání materiálu na toto album autorsky při chuti. Povedlo se mu docílit o něco lepšího výsledku, než tomu bylo u předchozích dvou sólovek „Perfectamundo“ a „The Big Bad Blues“, přestože na obě díla v podstatě plně navazuje. Jeho skladatelská tužka ale byla tentokrát o něco ostřejší, takže světlých a zapamatovatelných momentů je na „Hardware“ o něco více než na minulých počinech. Velice dobrým tahem bylo angažmá o generaci mladšího bubeníka Matta Soruma (ex-Guns N`Roses, The Cult, Velvet Revolver), jehož hra dělá Gibbonsovy skladby živelnějšími, v nejedné písni má stařík energie na rozdávání. Sám pak sází výtečné (jak jinak) riffy a hýří i melodickými nápady, což v minulosti nebyla absolutní jistota.
Proto opravdu skvělý pilotní singl „West Coast Junkie“není na tomto albu ve své (takřka) dokonalosti na albu ojedinělý. Zdatně mu sekundují velmi výrazné „Stackin` Bones“ s výrazným příspěvkem zpěvaček z kapely Larkin Poe, jejichž hlasy skvěle doplňují Gibbonse v tajemně znějícím refrénu, či energické „She`s On Fire“, „Shuffle, Step & Slide“ a „Desert High“. Tyto skladby jsou vrcholem ledovce „Hardware“, ale i tak skvěle doplňují mozaiku celého alba. To je vzácně vyrovnané a i dotažené do detailu. Díky tomu můžeme mluvit o nejlepší z trojice Gibbonsových sólovek. Desku navíc prostupuje téměř nakažlivá atmosféra, která zejména ve zmíněné „Desert High“ čerpá dokonce z temného country a nebojí se přiznat ovlivnění takovým umělcem, jako je Johnny Cash.
„Hardware“ nejenže dokáže zastínit obě Gibbonsovy sólovky (přestože pochopitelně nepřináší nic nového a objevného), ale může překonat i některá alba ZZ Top a je možné jej klást na roveň deskám „ZZ Top`s First Album“, „Rio Grande Mud“, „Tejas“ nebo „Antenna“. Gibbons znovu ukázal, že svůj um a kompoziční chuť neztrácí ani ve chvíli, kdy jeho věk začíná sedmičkou.
|
