Název Social Disorder je nový pojem na rockové scéně a proto je třeba říct si, o co vůbec jde. Základem projektu (o kapele nelze mluvit) je švédský kytarista a basista Anders LA Rönnblom, který si udělal jméno v devadesátých letech jako člen kanadsko-švédských Killer Bee. Právě on nosil skladby na svůj nový projekt už delší dobu v hlavě a až karanténní opatření koronavirové pandemie mu dovolila tento nápad realizovat. Nejprve k sobě přizval prakticky neznámého zpěváka Thomase Nordina a pak začal oslovovat řadu dalších muzikantů, kteří společně vytvořili sestavu, jež zaručila Social Disorder pozornost řady médií po celém světě. A to i přesto, že na různé superskupiny a projekty, kde se to hemží slavnými jmény, ale výsledek zpravidla zůstane za očekáváním, se v poslední době hledí skrz prsty. Proč by to tady nemělo být jinak?
Především proto, že Rönnblom k albu přistoupil maximálně zodpovědně a skladby samotné piloval dle svých vlastních slov do nejmenších detailů. Pečlivě také volil výběr hostů, který se rozrostl o řadu slavných jmen. Jedním z nejdůležitějších zainteresovaných hudebníků je americký kytarista a duše L.A. Guns Tracii Guns. Ten se pro celý instrumentální proces stal velice potřebným, jeho kytara se ozývá ze všech skladeb na albu. Jemu zdatně sekundují kytarista Armored Saint Jeff Duncan či Johan Niskansen (Dust) a Fredrik Tjerneld (spoluhráč Rönnbloma z kapely X-Romance). Basový post pak obsadil Rudy Sarzo, někdejší člen Quiet Riot, Whitesnake či spoluhráč Ozzyho Osbournea, klávesový zase bývalý člen Rainbow Dave Stone a bubenická stolička byla k dispozici pro Snowyho Shawa (ex-King Diamond, Mercyful Fate) a Shawa Duncana z DC4 či někdejších hairmetalových nadějí Odin. Sestava jako hrom, která měla zaručovat výtečný výsledek.
Když přivřeme oko, tak jej skutečně i dodala. Debut Social Disorder je totiž dobrá deska. Není výjimečná, není geniální ani přelomová, ale dobrá opravdu je. Především nepůsobí jako úplný kočkopes, protože její otěže drží pevně v rukou právě Rönnblom. Album pojal retrospektivně a zpovídá se na něm ze svých negativních zážitků, jako jsou zkušenosti s drogami a následné deprese, ovšem zároveň na něm objevuje novou chuť do života a dává hudbě jistou naději. Materiál je místy velmi temný a to nejen po lyrické stránce, ale zejména díky Gunsovým riffům, které mají daleko jeho někdejším výstavním kouskům „Never Enough“ nebo „The Balad Of Jayne“. Zde sází spíše tóny zasazená do metalové tvrdosti, ať už je to v titulní „Love 2 Be Hated“, „Down On My Knees“, kde místy jeho práce připomene i dávnou kapelu Killing Machine, sázející po hairmetalovém boomu spíše na hardcorovější zvuk, nebo ve „Scars“, která tvoří sympatický kontrast mezi undergroundově pojatými kytarami a typicky hardrockovým frázováním.
Tato nejednoznačnost symbolizuje i největší hit desky, úvodní skladbu „Windy Road“, startující album v netradičně pomalejším duchu, k němuž se postupně přidávají ostřejší riffy a hypnoticky zrychlující tempo připomene začátky Black Sabbath. Jaký to rozdíl proti laciné „Dreaming“ a „Out Of Love“! První směřuje k šablonovitosti současného eurometalu a druhá opisuje ta nejotřepanější klišé americké hairmetalové scény konce osmdesátých let. Naštěstí ledacos dokáže zachránit zpěvák Nordin, jenž má v sobě dynamit mladé energie a charisma starých hardrockových pěvců, proto je největším objevem na této desce. Je možné, že se díky ní stane vyhledávaným vokalistou větších hvězd místo (v poslední době) všudypřítomného Ronnieho Romera, jenž tak rychle vyčerpává svůj velký potenciál.
„Love 2 Be Hated“ je trochu nevyrovnaná deska, ale rozhodně se o ní nedá říct, že je nezajímavá. Klasika z ní sice s největší pravděpodobností nebude, ale jistě se najde řada posluchačů, kterým dokáže kápnout do noty. Pokud se příště Rönnblomovi podaří přijít s více uceleným materiálem, může to být poutavější.
|
