Přestože album „Lick It Up“ znamenalo pro Kiss velký comeback k platinovým prodejům a klipy k němu rotovaly na právě spuštěné hudební televizi MTV, situace v kapele měla k idylce znovu daleko. Osobní spory mezi Vinniem Vincentem na jedné straně a Paulem Stanleyem a Genem Simmonsem na straně druhé vygradovaly do té míry, že se kytarista musel z kapely poroučet pryč. Sbalil si kufry a odjel do Los Angeles, kde svou image totálně přizpůsobil módnímu hairmetalovému trendu a spolu s basistou Danou Strumem, zpěvákem Robertem Fleischmanem a bubeníkem Bobbym Rockem založil vlastní kapelu Vinnie Vincent Invasion. S tou se však očekávaného úspěchu nedočkal a po dvou výborných albech (na druhém „All Systems Go!“ nahradil Fleischmana Mark Slaughter) začal pomalu mizet propadlišti dějin. Dnes je Vincent, vizuálně připomínající učitelku matematiky před důchodem, znovu činný, ale jeho aktivity jsou spíše sporadické.
Bylo třeba znovu řešit kytarový post a jelikož návrat Ace Frehleyho nepřipadal v úvahu, rozběhly se velké konkurzy, o něž byl samozřejmě velký zájem, protože popularita Kiss zažívala renesanci. Uvnitř party byl však další problém a možná ještě palčivější - Gene Simmons. Ten se odstěhoval od zpěvačky Cher k Dianě Ross a až po uši zabředl do světa filmu, se kterým koketoval i v minulých letech. Na Kiss najednou nebyl vůbec čas. „Den co den chodíš po večírcích a setkáváš se s lidmi, kterým je rock n`roll absolutně ukradený,“ popsal svůj tehdejší život Simmons, „takže tě každý jen popichuje, otírají se o tebe v časopise People a na titulních stranách bulvárních plátků. To je pak člověk dost přecitlivělý.“ Sám Simmons po letech přiznal, že nebýt Paula Stanleyho, Kiss v té době dozajista skončili. Místo toho se kapela vrátila v plné sestavě, neboť post sólového kytaristy připadl Marku Nortonovi, alias Marku St. Johnovi.
„Nikdy jsem nebyl žádný fanoušek Kiss a nikdy jsem neměl doma ani jednu jejich desku. Vyrůstal jsem na jazzu a klasické hudbě. Tou dobou jsem učil na hudební škole a nějakou náhodou jsem se dostal na konkurz Kiss. Nijak jsem se na něj nepřipravoval. Vůbec jsem neměl představu, jaký mají zvuk. Spolu jsme si zahráli country verzi „Stairway To Heaven“, ale hlavně jsme mluvili. Nejdřív o mě nestáli a já se chystal odletět zpátky do Hollywoodu. Pak mi řekli, že si mě ráno poslechnou ještě jednou. Tu noc jsem se opil, ale ráno jsem ze sebe vyburcoval všechny síly, předvedl jim, co ve mně je a oni mě vzali. Mark St. John
Když Kiss zamířili do studia, zjistil Paul Stanley, že je na všechno sám. Najednou vedle něj nestál Simmons, ani žádný producent. Naštěstí mu pomocnou ruku znovu podal hitmaker Desmond Child, který se se Stanleym pustil do komponování alba. „Převzal jsem režii celé desky, protože jsem neměl na vybranou,“ vzpomínal na dobu alba „Animalize“ Stanley, „kdybych to neudělal já, neudělal by to nikdo. Gene právě točil film a vždycky vběhl do studia, honem natočil své party a zase zmizel. Pak jsem si poslechl, co nahrál a zjistil jsem, že většina věcí je nepoužitelná.“ Přestože čtyři z devíti skladeb na albu nesou Simmonsův autorský punc, je většina jeho skladeb největší slabinou desky. Navíc se Simmons ani nenamáhal nahrát basové party do skladeb, které sám nesložil (kromě ústředního hitu „Heaven`s On Fire“) a proto tento nástroj na desce obsluhuje buď sám Stanley nebo jeho kamarád Jean Beauvoir, kdysi člen punkmetalových The Plasmatics a budoucí důležitý spolupracovník legendárních Ramones.
Jak už bylo pár let zvykem, nejzásadnějšími skladbami přispěl Stanley. Právě u „Animalize“ je zcela markantní, že na rozdíl od nezúčastněného Simmonse je Stanley rozený hitmaker. Propastný rozdíl lze vysledovat ve skvělé úvodní dvojici „I`ve Had Enough (Into The Fire) a „Heaven`s On Fire“ nebo v další výborné „Thrills In The Night“v kontrastu k Simmonsovým „Lonely Is The Hunter“ či „Murder In High-Heels“, které vykazují znaky polovičatosti až odfláklosti. Simmons se dokázal vybičovat k obstojnému výkonu pouze ve slušné „Burn Bitch Burn“, ovšem ani ta nesnese srovnání s formou, v jaké se prezentoval například na albu „Creatures Of The Night“. Není to tak, že by „Animalize“ trpěla jeho momentálním nezájmem o Kiss, jelikož Stanley dokázal album utáhnout na svých nápadech, spíše je patrná mírná nevyrovnanost. Kvalitativní rozdíl mezi nejlepšími a průměrnými skladbami je skoro až propastný.
Zvukově je album poplatné době svého vzniku. Kiss nerezignovali na metalovější zvuk „Creatures Of The Night“ a „Lick It Up“, spíše s ním více pracovali a dělali jej tvárnějším. Na „Animalize“ je trochu více znát přesun k losangeleskému rock n`rollu té doby, Kiss se nechali inspirovat svými učedníky Mötley Crüe, Ratt či Quiet Riot, ale pořád si deska udržuje jistý newyorský odstup. Zajímavé na ní rovněž je, že přestože většinu sólových kytarových partů nahrál Mark St. John, Stanley se ve dvou skladbách („Lonely Is The Hunter“ a „Murder In High-Heels“) rozhodl pro angažmá studiového profesionála Bruce Kulicka, bratra Boba Kulicka, jenž s kapelou hrával na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let. Z historického hlediska tak nastala paradoxní situace, protože byl to právě Kulick, který měl zanedlouho naskočit do rozjetého vlaku Kiss. Chystalo se totiž turné k „Animalize“, když se Mark St. John dozvěděl zdrcující diagnózu.
„Byl jsem v Kalifornii, když mi diagnostikovali artritidu. Za dva týdny se mělo odjet na turné, už bylo domluveno sedmnáct koncertů v Británii. Kiss znervózněli a začali za mě hledat náhradu. Než jsem se k nim připojil, hrával jsem Paganiniho koncerty pro housle a když jsem se dostal do Kiss, zvládal jsem hrát jen dvouakordové skladby a podobné věci. Možná to bylo počasím nebo vším tím stresem. Navštívil jsem nejlepší doktory v Beverly Hills a ti nevěděli, co se mnou… Trvalo to asi rok. Stalo se mi, že mi otekly na levé ruce tři prostřední prsty, koleno i achillovka, takže jsem musel chodit s holí. Bylo to hrozně těžké pro mě i pro Kiss… Nakonec bylo i v mém nejlepším zájmu rozloučit se s nimi. Proběhlo to přátelsky.“ Mark St. John
St. John, z jehož artiritidy se vyklubal Reiterův syndrom, si po konci v Kiss založil kapelu White Tiger, s níž působil do roku 1988. Osud mu nevyměřil dlouhý život, ve věku pouhých jedenapadesáti let v roce 2007 zemřel na krvácení do mozku. Ovšem jeho práce, kterou odvedl na „Animalize“ zapomenuta nebyla. Po prodejní stránce zaznamenala tato deska pro Kiss znovu zásah do černého, když se jí podařilo zopakovat platinový úspěch „Lick It Up“. Přestože kapela sama dnes tuto éru příliš nepřipomíná, má „Animalize“ řadu fanoušků, kteří o ní tvrdí, že je klasickým dílem z diskografie kapely.
|
