Když v roce 1995 končila po osmi letech a čtyřech vydaných albech americká kapela Kyuss, asi ani ona sama nečekala, že její vliv a odkaz bude aktuální ještě po více než čtvrt století. Kyuss nikdy nebyli hitovou kapelou, prodávající miliony alb, ale díky spojení čtyř talentovaných muzikantů dokázali vytvořit zcela specifickou tvář, která si zakládala na suchém, podladěném zvuku, jenž těžil jak z Black Sabbath, tak z doom/psechedelic rockových part Trouble nebo Saint Vitus. Kyuss navíc byli tak obratní skladatelé, že svůj retro zhulenecký stoner rock dokázali na deskách „Welcome To Sky Valley“ nebo „…And The Circus Leaves Town“ napěchovat výtečnými skladbami s ambicemi zasáhnout mnohem širší posluchačstvo, než byli novodobí hippies s pestrobarevnými hadry a kalhotami do zvonu. Že se jednalo o skutečně výborné muzikanty, ukázala i post-kyussovská éra, ve které si kytarista Josh Homme a basista Nick Olivieri založili mnohem úspěšnější formaci Queens Of The Stone Age, zpěvák John Garcia se zapojil do řady projektů, podporovaných především stylovými fanoušky a bubeník Brant Bjork se stal vyhledávaným, všestranným muzikantem, který dnes dává spíše přednost kytaře a zpěvu před bicí soupravou.
Nový projekt Stöner by mohl být dalším z řady podobně laděných uskupení, do kterých se bývalí členové Kyuss zapojili, ovšem má toho v sobě přece jen o něco více. Stöner, za nimiž stojí znovu na pozici frontmana Brant Bjork, basista Nick Olivieri a bubeník Bjorkovy sólové kapely Ryan Gut,naprosto věrně oživují ducha Kyuss, mají blízko k jejich dávnému stylu, nazývanému desert rock a ba co více, dokáží upoutat pozornost i kvalitou a specifickou atmosférou jednotlivých skladeb. Deska proto představuje docela příjemné překvapení, přestože od Bjorka či Olivieriho se rozhodně nečekala žádná průměrná záležitost. Jejich nové spojení proto dává smysl a to i pro člověka, který ve své době mohl Kyuss brát jako jen jednu z mnoha kapel, které absorbovaly alternativně laděný sound začátku devadesátých let.
Stöner jsou samozřejmě retro jako řemen (ostatně to byli před třiceti lety i Kyuss), ovšem tento v dnešní době tolik zprofanovaný pojem má zcela jiný rozměr než u kapel, vezoucích se na několik let trvající vlně. Stöner jsou totiž uvěřitelní, což je věc u tak zkušených muzikantů s dlouhou tradicí věc takřka samozřejmá. Navíc z jejich debutu „Stoners Rule“ není patrná sebemenší snaha o komerční úspěch „za každou cenu“. Proto je jejich deska sice nehitová, ovšem je stmelena pojivem, jež jí dodává vnitřní sílu a atmosféru evokující dávné časy, kdy „cirkus opouštěl město“… Už úvodní riff z „Rad Stays Rad“ působí na staré fanoušky těchto muzikantů jako magnet, jenž rozjíždí silně podladěnou kytarou halucinogenní jízdu po močálech sludge rocku. Bjork spíše deklamuje, než aby se pouštěl do odváženějších poloh, protože ví, která parketa zpěvu mu sluší. Jeho sytý hlas dotváří atmosféru společně s riffy, jenž nezapřou inspiraci například u Alice In Chains, a ostře vytaženou basou, která na leckterých místech funguje spíše jako doprovodná kytara.
Přestože ve stylu, jaký Stöner hrají (zejména ve tříčlenném obsazení) by bylo snadné sklouznout k jisté formě monotónnosti, je znát, že si kapela s novými skladbami vyhrála, což zaručuje pestrost materiálu. Je sice třeba dát mu chvíli čas, ale kapela posluchače odmění s každým dalším poslechem. Výborně zafunguje kontrastní spojení rozličných temp skladeb, když mezi pomalejší, sabbathovsky znějící kusy „Rad Stays Rad“ či „Own Yer Blues“ Stöner vklíní svižnější „The Older Kids“ nebo punkem načichlé „Nothin`“ a „Evel Never Dies“, kterým k úplnému vyjádření stačí plocha necelých tří minut. Jejich pravým opakem je závěrečná třináctiminutová „Tribe/Fly Girl“, zatěžkaná věc využívající dávného psychedelicky mlžného oparu Hawkwind. Staví na hypnoticky opakujícím se riffu, jenž se s postupující stopáží odlepuje od podlahy, rozvíjí různé vyhrávky, aby se v druhé polovině skladby kapela zklidnila a připravila se na mohutné riffové finále.
Debutové album Stöner neznamená pro Bjorka a Olivieriho návrat na scénu, protože tu nilkdy neopustili. Znamená však znovunalezenou radost ze společného hraní, což je dokáže přenést až do mladických let. Chemie, která mezi nimi fungovala před třiceti lety, je zpět. „Stoners Rule“ nelze považovat za páté album Kyuss (na to moc chybí jak Garcia, tak Homme), ale spíše za poklonu této dávno nefungující legendě a jejím fanouškům, kteří si časy „Sky Valley“ pamatují.
|
