Kolem Kiss se začali rojit různí externí skladatelé, které si k sobě Paul Stanley v polovině osmdesátých let zval stále častěji. V Brucovi Kulickovi sice našel dalšího parťáka, jenž s ním dokázal udržet krok a psát skladby, ovšem Gene Simmons byl stále moc zaměstnán mimo domovskou kapelu na to, aby byl Stanleymu oporou při tvorbě nového materiálu. Kromě herecké činnosti, která v té době kulminovala, si založil také vlastní společnost Simmons Records a věnoval se produkční činnosti. Pracoval s Wendy O Williams, či s House Of Lords, E-Z-O, Keel, Silent Rage nebo Black N`Blue. Spolupráce s posledně jmenovanou kapelou se ukázala do budoucnosti jako velice přínosná pro další existenci Kiss. Když se podíváme na všechny tyto Simmonsovy aktivity, je jasné, že moc času na kapelu mu už nezbývalo. Jelikož nechal většinu práce na novém materiálu na Stanleyem, znovu se Kiss vzdalovali svým kořenům. A opět šli trochu více popovým směrem. V tom měl prsty producent Ron Nevison, ten samý chlápek, který dva roky předtím od základu přetvořil seattleské Heart do popmetalové podoby a slavil s nimi obrovský úspěch, jenž kapele sester Wilsonových zachránily kariéru.
„Rona Nevisona jsme si vybrali jako producenta hlavně proto, že dost skládá. V osmdesátých letech hodně zabodoval s platinovými deskami a taky uměl dostat tu pravou skladbu do rádia. Především Paula přitahovala tahle koncepce a byl zvědavý, jak funguje… Ron měl ohledně desky svou vizi, která nás děsila. Gene se bál, že to bude moc popové. Co se stane, když pracuješ se šikovným producentem? Vznikne velice soudržná deska. Bylo to jednoznačně poprockové album, které patřilo do roku 1987.“ , objasňoval Bruce Kulick
Album „Crazy Nights“ stojí zejména na spolupráci Paula Stanleyho, Rona Nevisona a externích skladatelů, mezi kterými měl opět výrazný prostor Desmond Child, ale i Adam Mitchell, Bruce Turgon či Diane Warren. Tihle všichni vnesli do alba komerčnější šmrnc, uvolněnou atmosféru a rozjásanost druhé poloviny osmdesátých let. Sice tím trpěla původní vize Kiss, ale fanoušci, konfrontováni s novou tváří dostali pravděpodobně nejhitovější kolekci za celou kariéru kapely. „Ta deska je moc šťastná a radostná. „Budeme se mít krásně! Miluju tě! Z takových frází se mi chce zvracet,“ odbyl album Gene Simmons, jehož vklad byl opravdu malý a jeho dávný styl je v jím složených kompozicích potlačen na minimum. Jako kdyby doba Démona pomalu, ale jistě, skončila…
Simmons si vypomohl skladbou „Thief In The Night“, kterou před několika lety složil pro zpěvačku Wendy O Williams a ta ji umístila v roce 1984 na svůj debut „WOW“. Na „Crazy Nights“ je samozřejmě přezpívaná Simmonsem, ovšem ani tak nepatří k vrcholům alba. To lze říct i o dalších dvou basistových příspěvcích „No No No“ a „Hell Or High Water“, které se z pohledu kvality i oblíbenosti schovávají na chvostu celého albového repertoáru. Jedinou opravdu dobrou skladbou, kterou Simmons na albu přispěl, je lascivní „Good Girls Gone Bad“, jež ale spíše než jeho stylu odpovídá celkové náladě desky a nijak nevybočuje ze striktně glammetalového, stylu. Ten se sice Simmonsovi zajídal, ale jak sám přiznával, Kiss tentokrát nešlápli tolik vedle jako s „Unmasked“ a „(Music From) The Elder“.
Na „Crazy Nights“ září Paul Stanley. Tančící frontman, užívající si světla reflektorů a pohledy roztoužených dívek, je naprosto ve svém živlu a je znát, že poloha, kterou Nevison pro tuto desku zvolil, mu sedla jako ulitá. Nejčistším příkladem je (skoro) titulní „Crazy Crazy Nights“, jež okamžitě vylétla do žebříčků a stala se hymnou novodobých Kiss. Tato skladba má všechno, co tehdejší hitparády vyžadovaly – svižné, uvolněné tempo, výrazný refrén, v němž ve sborech zní tisíce samplovaných hlasů a ohromné kytarové sólo. „Crazy Crazy Nights“ byla okamžitou trefou do černého, postupně se k ní zařazovaly i další skladby. Skvostná balada „Reason To Live“ se stala dalším hitparádovým trhákem, skvělá stadionová tutovka „Turn On The Night“, sladká „May Way“ nebo utajený tip desky „I`ll Fight Hell To Hold You“ jsou skladby, které patří k tomu nejlepšímu, co kdy Kiss natočili a a albu dopomohly k návratu na výsluní a platinovým prodejům.
„Genea nijak netrápilo, že má Paul na desce víc skladeb než on. Bral to v klidu. Člověk si nemohl přát spolupráci s profesionálnějšími muzikanty. Třeba Eric Carr, to byl panečku bubeník. Bůh mu žehnej. Bruce Kulick, to je fakt virtuóz, úžasný kytarista, dokáže zahrát cokoliv. A taky je to úžasný kluk.“ liboval si Ron Nevison.
„Crazy Nights“ se dá v kontextu diskografie Kiss brát jako další experimentální album, které však fanoušci vzali za své. Oblíbili si tuhle párty tvář kapely, v níž všechno bylo rozjásané a zábavné. V podobném duchu se neslo i turné, které Kiss znovu katapultovalo mezi nežádanější artikl rockového světa. Po mírném útlumu s „Animalize“ a „Asylum“ byli muzikanti znovu v sedle, projeli svět se svou spektakulární show a sbírali jeden úspěch za druhým. Nedá se jim ani vyčítat, že se svezli na vlně stadionového rocku, protože to byli oni, kdo kdysi podnítil celou scénu a ovlivnili kapely, jež v druhé polovině osmdesátých platilyi za největší na světě.
V opulentním duchu „Crazy Nights“ pokračovali Kiss i v roce 1988, svou popularitu podpořili výběrovým albem „Smashes, Thrashes & Hits“. To se nakonec pyšní v nekonečně dlouhé řadě kompilačních desek Kiss výsadním postavením zejména proto, že vygenerovalo další dva velice úspěšné singly z nikdy nevydaných skladeb. Byla tu totiž dvojice velice silných novinek „Let`s Put The X In The Sex“ a (You Make Me) Rock Hard“, nesoucí se ve stylu „Crazy Nights“. Obě skladby se dostaly do hitparád a doplňovaly zremixované původní věci jak ze sedmdesátých let, tak i největší hity z let osmdesátých. Velice zajímavá je i nová verze dávné balady „Beth“, v níž pěvecké party po Peterovi Crissovi převzal Eric Carr. Stejně jako „Crazy Nights“, tak i „Smashes, Thrashes & Hits“ byl velice úspěšný počin a Kiss se vezli na vlně nové slávy. Znovu byli in…
|
