Novodobá éra Hardline trvá už o mnoho déle než ta klasická ze začátku devadesátých let. Z té doby v kapele nezůstal kámen na kameni, jediným členem ze staré sestavy je zpěvák Johnny Gioeli. Toho před léty zaštítila firma Frontiers Music, která má největší zásluhu na tom, že Hardline fungují dodnes. Jakoby však jejich mottem byla fráze o držení se kořenů zuby nehty a o opakovaném vstupování do stejné řeky. Už jen to, že v sestavě Hardline deset let působí na pozici klávesisty multiinstrumentalista a producent Alessandro Del Vecchio, zaručuje, že kapela má danou jasnou tvář a pro různé experimenty zde není prostor. Je letitou praxí, že každý projekt, na němž se Del Vecchio podílí, ať už jako producent, skladatel či instrumentalista, je koncipován tak, aby pokud možno co nejvíce potěšil fanoušky klasických alb. Alespoň stylově. Po stránce invence a neotřelých nápadů je to horší. Ač se Del Vecchio prezentuje jako hardrockový hitmaker nové doby, do kvalit Desmonda Childa nebo Jima Vallanceho mu toho chybí skutečně mnoho.
Primárně jsou současní Hardline stavěni hlavně na Gioelim, ovšem to jen kvůli tradicím a jeho stále silnému hlasu. Skladatelské otěže drží nejsilněji Del Vecchio a v tom je největší problém posledních alb Hardline. Ta by se chtěla přiblížit skvělému debutu „Double Eclipse“, ovšem nemají ambice jej překonat. Znovu vaří ze stejné vody, jako když v čele této kapely stál kytarista Neal Schon, legendární člen slavných Journey. Ovšem Schonův skladatelský génius jim chybí. Del Vec chio ho nemůže nahradit ani sebelepším opisováním jeho rukopisu, ani stále vycizelovanějším zvukem. Originál je originál a ten je vždy jen jeden. A v tom je největší rozdíl mezi Hardline posledních let a skutečným originálem z roku 1992. Hudba stále šlape, melodické nápady jsou pořád dostatečně dobré, skladby samy o sobě silné, ovšem tehdejší atmosféra a duch původnosti už odešly se starou sestavou…
Aby nedošlo k omylu, žádné z alb, které pod hlavičkou Hardline kdy vyšlo, není špatné. Není tomu tak ani v případě novinky „Heart, Mind And Soul“. Ovšem pocity, hraničící až s euforií, které navozovalo „Double Eclipse“ se znovu nekonají. Zbyla jen spokojenost a dobře odvedené řemeslo, což sice není málo, ale rozhodně to není na to, aby si novinka zasloužila být považována za klasiku. „Heart, Mind And Soul“ je až příliš šablonovitá a úzkostlivě tradiční. Pokračuje se ve vydávání slušných alb, které mají všechny atributy tvorby Hardline, ale postrádají skutečně velké hity a vrcholné kusy. Řada skladeb dokáže zafungovat dobře, ať jsou to svižnější věci, otvírák „Fuel To The Flame“ či „Waiting For Your Fall“, nadýchanější kompozice „Surrender“ a „Like That“ nebo povinně dramatické balady „Heavenly“ a „Searching For Grace“, pořád v nich však chybí cosi s přidanou hodnotou, co by mohlo z „Heart, Mind And Soul“ udělat výjimečnou desku.
Zejména „Fuel To The Flame“, „Surrender“ a „Like That“ lze považovat za vrcholy alba a za lepší skladby, s nimiž Hardline přišli od druhého alba „II“, které možná jako jediné lze řadit kousek za debut „Double Eclipse“. Ovšem i tyto nejlepší kousky poněkud blednou ve srovnání s „Rhythm From A Red Car“, „Hot Cherrie“ nebo „Change Of Heart“. Takové skladby už Hardline nikdy nesloží, protože si už moc zvykli v komfortním zakonzervovaném stavu, v němž se pohybují pouze ve svém vlastním vesmíru a nemají ambice přinést něco skutečně nového, vzrušujícího. Jejich novinková práce odráží současnou situaci na scéně melodického hard rocku, která se točí ponejvíce kolem firmy Frontiers Music. Vycházejí na její značce dobrá díla, která oživují kdysi výborné kapely nebo vracejí do hry druhdy velmi úspěšné interprety, ale jen výjimečně se s novým albem tito umělci přiblíží svým dávným výkonům. A „Heart, Mind And Soul“ je přesně tím druhem alba. Je formálně dobré, nemá vyloženě špatné skladby, je výborně zahrané i zprodukované, ale klasikou jako „Double Eclipse“ se nestane…
Novinka Hardline je dobře poslouchatelná deska a patří k tomu lepšímu, co letošní hard rock na svém melodickém poli nabízí. Ovšem pokud by chtěl po Hardline člověk trochu odvahy, pravděpodobně narazí. Je to však stav, na který si při autorském spojení Gioeliho a Del Vecchia posluchač musí zvyknout.
|
