S Yngwiem je už léta pořád stejná potíž. Švédský kytarový hrdina, kdysi dávno považovaný za zázračné dítě, všechno řekl už svou debutovou deskou „Rising Force“ z roku 1984, na které představil své naprosto revoluční vize klasické hudby převedené do hbitých prstolamů heavymetalové kytary. Hvězdu z něho udělala další alba „Trilogy“, „Odyssey“, či „Eclipse“, se kterými slavil úspěchy na starém kontinentě a zejména v Japonsku, kde byl považován za boha. Tam zažil naprostý vrchol v devadesátých letech se čtveřicí alb „Fire & Ice“, „The Seventh Sign“, „Magnum Opus“ a „Facing The Animal“, ktera představovala pravděpodobně to nejlepší a nepřístupnější, co kdy Malmsteen vytvořil. Jenže to už převažovaly jeho megalomanské a maniakální sklony, které se začaly podepisovat i na tvorbě samotné. Myslel si, že si může dovolit vše a že bude stále nedotknutelný. Chyba lávky…
Že něco nebude až tak úplně v pořádku naznačily desky „Alchemy“ a „War Ends To All War“, kde mu začaly docházet nápady a podobným údělem byla poznamenána i další alba v prvních letech nového milénia. Fanouškům docházela trpělivost, ale Yngwie si z toho nic nedělal. Koneckonců měl vedle sebe slušné pěvce Doogieho Whitea (ex-Rainbow) a Tima Rippera Owense (ex-Judas Priest), zejména druhý jmenovaný odvedl na jeho albech velký kus práce. Pak se Malmsteen rozhodl pro nejhorší možnou cestu. Začal si všechna alba točit sám a na koleni. Nepřizval žádné zpěváky, chopil se mikrofonu (to byla veliká chyba), začal si sám dělat veškerou produkci a obstarávat všechny nástroje a výsledkem byla alba… ehm, rozpačitá. Staří fanoušci začali nad deskami „Spellbound“ i „World On Fire“ lámat hůl. Malmsteen je hlava dubová a když si něco umane, tak to taky udělá. Pořád může vykládat, jak jej baví nahrávat pouze sám za sebe, nespoléhat se na nikoho, jenže předkládané výsledky přesvědčivé prostě nejsou.
Před dvěma lety přišel s albem „Blue Lightning“, což byla sbírka coververzí od Jimiho Hendrixe, Deep Purple, The Rolling Stones, Erica Claptona a dalších. Právě tuto nahrávku lze považovat za pevnější bod v současné Malmsteenově tvorbě, což je docela smutné, když se švédský ekvilibrista musí spolehnout na skladby cizích autorů. Jeho vlastní studnice jako by vysychala. Tento trend se pokouší mírně zvrátit i s novinkou „Parabellum“, ovšem vše jde jen ztuha a těžce. Nejhorší na tom je, že Yngwie opět hází klacky sám sobě pod nohy. Opět se rozhodl, že se postará o veškerou hudební, vokální a produkční složku a výsledkem je opět zvukově nedomrlé dílo, podobné tomu, jako kdyby jej kytarista nahrával na čtyřstopém magnetofonu. To jeho hudbě zásadně škodí. Nutně by potřeboval bombastičtěji laděnou produkci, jež by jeho šestistrunným eskapádám slušela mnohem lépe a dávala jim alespoň tušený pocit výjimečnosti. Takhle se zase dostáváme někam na úroveň demonahrávky, jejíž zvuk je podobný (ne-li ještě horší) než u prvních alb z poloviny osmdesátých let.
A co skladby samotné? O tom, jaké budou, je rozhodnuto dávno předtím, než se album začne točit. Malmsteen má léty prověřený specifický styl, který je na jednu stranu rozpoznatelný od prvního tónu, ale na stranu druhou průhledný a okoukaný. Dokáže někoho svými kytarovými sprinty ještě ohromit? Jeho jedinou šancí je vsadit na dobrou písničku, ovšem schopnost ji napsat jako by ho léty opouštěla. Na „Parabellum“ se najde několik dobrých kusů, ostrá „Relentless Fury“, „(Fight) The Good Fight“, baladická „Eternal Bliss“ nebo s přivřením oka úvodní „Wolves At The Door“, ale to je asi tak všechno. Proč znovu poslouchat milionté variace na „Rising Force“ v podobě „Presto Vivace In C# Minor“ nebo „Magic Bullet“, to už v lepším balení Malmsteen dávno nabídl. Proč se vůbec k této desce vracet, když se v Yngwieho katalogu dá sáhnout po mnohem přesvědčivějších kouscích? Odpověď ať si každý, kdo tuhle nahrávku slyšel, dosadí sám.
Krize v Malmsteenově diskografii trvá. „Parabellum“ není přesvědčivá deska, která by dokázala navázat na díla z osmdesátých a devadesátých let. Je to album znovu natočené na koleni, na Yngwieho někdejší poměry zase odfláknuté a obsahující jen pár docela dobrých skladeb. Co na tom, že Švéd na tu kytaru hrát pořád umí, když už to zajímá opravdu jen věrné malmsteenofily. A vyhlídky na to, že to příště bude lepší, prostě nejsou…
|
