Troufnu si tvrdit, že i kdyby španělští veteráni Ankhara nezpívali ve své mateřštině, nebyl by takový problém správně tipnout zemi jejich původu. Podobně siláckým, neohebným, bezprostředním, přímočarým a staromilským způsobem se prezentují (či prezentovali) třeba jejich krajané Barbarian, Baron Rojo, Red Wine. A samozřejmě poměrně drsná španělština tenhle dojem ještě umocňuje. Vynecháme-li obligátní hibernační období, píše se historie Ankhary už více než čtvrtstoletí, i proto je silný nádech metalových postupů z minulého století naprosto přirozený. O to víc, že při comebacku v roce 2013 vyběhla v dresu Ankhary na pódium ta samá sestava, která kapelu v roce 1995 zakládala. V mezičase ji sice opustil bubeník Jesús Alcalde, ale jinak zbývající čtveřice, doplněná o Matíase de Valejja drhne svůj syrový heavík bez ohledu na to, jaký letopočet zrovna svítí v kalendáři.
I proto je páté album (druhé ponávratové) „Premonición“ prosto jakéhokoliv momentu překvapení. Houževnatá rytmika, syrové kytary, melodičnost držená na uzdě, svébytně přízemní a nepružný zpěv Pacha Brey (jeho občasné výlety do výšek pestrost zajistí, ale že by dokázaly skladbu strhnut či nakopnout, to zrovna ne) a heavíkově houževnatý důraz jsou základem, ze kterého Ankhara staví kompletní desítku skladeb. Není se proto co divit, že deska zní dost stereotypně a vytáhnout z ní reprezentativní vzorek aktuální formy kapely lze v podstatě namátkově. Jak zemitá je hudba Ankhary, dokonale vykresluje třeba „Tu Revolucion“ u níž si snadno dovedete představit, že buldočí refrén by mohl mít při trochu vzletnějších sborech docela hitový potenciál, jenže na to Ankhara zjevně nehraje.
Patříte-li k těm, kteří v heavy metalu upřednostní zarputilý výraz, zaťaté pěsti, vystouplé žíly a vytrvalou hromotlučnost před melodičností (kterou do Premonición“ alespoň občas rozpustí kytary) může být tenhle buldozer bez kudrlin dobrá trefa, Ankhara má dost energie na rozdávání. Za mě je poměrně stereotypní čtyřicetiminutovka ale tuhý ořech, který se docela brzy oposlouchá.
|
