Cesty osudu jsou nevyzpytatelné, a když už nevěříte, že vás může něco překvapit, stane se tak. Přesně to je případ nového alba amerických miláčků alternativní scény. Kdo by si vsadil, že tahle hihňavá parta vystoupí někdy z jistých vod indie rocku, nasáklého syntezátory a jednoduchými poprockovými melodiemi a vydá se jinam. Navzdory možnému neúspěchu, navzdory tomu, že je opustí roztoužené fanynky, bažící po dalších dalších variacích na hity „Mr. Brightside“, „Somebody Told Me“ nebo „Human“. Taková snaha se cení a zejména u někoho, kdo byl spojován s komerčními tendencemi a častován leckdy hanlivými výrazy hudební prefabrikát či bezpohlavní pop. Takoví The Killers sice nikdy nebyli, jejich skladby, zejména na výtečném debutu „Hot Fuss“, vždy měly hlavu a patu, ale i tak odvážný krok, který udělali na novinkovém albu „Pressure Machine“, si zaslouží smeknutí klobouku. A to i přesto, že se nejedná o jejich nejlepší nahrávku. Taková deska, jako byl debut, se překonává těžko, zejména po skoro dvaceti letech, ve kterých to s The Killers bylo jako na houpačce.
V kapele se udála od posledního alba „Imploding The Mirage“ z loňského roku řada změn. Základ kapely funguje na sto procent pouze ve dvojici, kterou tvoří frontman Brandon Flowers a bubeník Robert Vannucci jr. Kytaristé Dave Kuening a Mark Stoemer stále pokračují ve svém odpočinku od koncertních turné, takže kapela vyráží na cesty s námezdními hráči. Navíc Stoemer s The Killers ani nenastoupil do studia při nahrávání novinky „Pressure Machine“. Největší změna se udála při samotném skladatelském procesu. Bezpochyby jedním z impulzů pro vytvoření podobně znějícího alba byla spolupráce s Brucem Springsteenem na nové verzi někdejšího hitu „A Dustland Fairytale“. Bossova tvorba rezonuje novým albem The Killers takřka z každého tónu a kapela se definitivně přiznává ke své lásce k americkému písničkářství, takzvanému heatland rocku.
Odhazuje svůj typický zvuk, postavený na kytarách a syntezátorech, či variacích na The Cure, a vydává se na dobrodružnou cestu na americký venkov. K tomu samozřejmě patří i nádech country, který je na „Pressure Machine“ markantní. Navíc Brandon Flowers pojal album jako příběh svého dětství, které bylo spjato právě s touto hudbou a venkovem. The Killers tak dospěli, nebo se uzavřel kruh… Každopádně je nadmíru zajímavé jejich výtvor poslouchat. Už jen proto, že „Pressure Machine“ nabízí řadu skutečně silných skladeb, dalo by se říct, že nejsilnějších za posledních několik let. Ty dohromady tvoří krásně semknoutou nahrávku, která by sice možná měla větší opodstatnění, kdyby vyšla jako Flowersova sólovka, ale přece jen pod značkou The Killers má větší dopad a v podstatě i sílu zachránit trochu skomírající kariéru kapely.
Album je třeba poslouchat jako celek. Po jednotlivých částech nevyzní tak přesvědčivě a s vyzobáváním jednotlivých kompozicí ztrácí na síle. Přestože může její úvod být trochu šok, neboť „West Hills“ startuje ve velmi pomalém a rozvážném tempu, ale už s hitovkou „Quiet Town“ začíná vykvétat do krásy. The Killers nasazují svižnější tempo a pomalu desku dostávají do obrátek. Sázejí na silné, zpěvné refrény, zaručující skladbám „Cody“, „Runaway Horses“ (s hostující zpěvačkou Phoebe Bridgers) nebo „in Another Life“ vysoký potenciál, v němž vyniká stále čitelnější a jistější Flowersův hlas, jenž časem zraje jako víno. Jedinou připomínkou předchozího stylu zůstává skladba „Sleepwalker“, kde v refrénu rezonují klasičtí The Killers, ovšem ozdobeni zvukem mandolíny a pedálové steel kytary. A to je na tom pravděpodobně to nejpřitažlivější.
Domnívali jste se, že The Killers už navždy zůstanou kapelou věčných puberťáků, neustále čerpajících z debutu „Hot Fuss“? Tady je rázná odpověď, že tomu tak už nebude. „Pressure Machine“ je nejlepší východisko ze slepé uličky, do které se posledními alby tato kapela dostala. Nakažlivá písničkářská atmosféra, místy kontrastující s neveselými texty, z ní dělá skutečně dobrou a dospělou kapelu.
|
