Foreigner zažívali nejhorší časy od počátků své kariéry. Celých deset let se jim dařilo všechno, na co sáhli, hit střídal hit, starší a zkušenější kolegové je plácali po ramenou a prodeje alb se počítaly na desítky milionů. Ovšem album „Inside Information“, přestože bylo kvalitnější než předchůdce „Agent Provocateur“, zůstalo za očekáváním a sólovém ambice kytaristy Micka Jonese a zpěváka Lou Gramma kapelu paralyzovaly ještě více. Nic to však nebylo v porovnání s tím, když v létě 1990 ohlásil odchod Gramm. Řadě fanoušků naskočily myšlenky o rozpadu, o němž se chvilku také uvažovalo. Mick Jones se rozhodl nevzdat a kapela začala hledat náhradu za zdánlivě nenahraditelného Gramma. Nabídky se jen hrnuly, v roce 1990 byl post zpěváka Foreigner stále jedním z nejprestižnějších postů na rockové scéně. Jones mohl mít skoro každého, na koho by ukázal, včetně zasloužilých rockových hvězd, jenže on chtěl mladou krev. „Cítil jsem, že bude nejlepší nepokoušet se dát dohromady hvězdnou sestavu,“ vysvětloval Jones, „ale zůstat u toho, že desku dávají do kupy společně čtyři muzikanti.“
Prestižní post získal Johnny Edwards, který byl takřka o generaci mladší než zbylí členové Foreigner a na scéně působil teprve několik let. Přesto měl za sebou zajímavá angažmá. V polovině osmdesátých let vedl vlastní hairmetalovou kapelou Buster Brown, kde se potkal s budoucím bubeníkem Kingdom Come, Warrant a Scorpions Jamesem Kottakem. Edwardse i Kottaka si vyhlédl legendární Ronnie Montrose, když reaktivoval svou kapelu Montrose a oba muzikanti s ním natočili jediné comebackové album „Mean“. Edwards pokračoval dál, v hollywoodské hardrockové smetánce King Kobra nahradil původního vokalistu Marka Free a s kapelou natočil třetí album „King Kobra III“. To už byl jen krůček k Foreigner. „Johnny je taková mladší obdoba Gramma,“ tvrdil v dobových rozhovorech Mick Jones a soudě podle pilotního singlu „Lowdown And Dirty“ mu bylo možné dát za pravdu. Edwards měl podobný výraz i barvu hlasu jako Gramm, ovšem samotní Foreigner měnili tvář, což bylo patrné už z „Lowdown And Dirty“.
Co to Foreigner hrají, ptali se fanoušci, když místo další variace na „Waiting For A Girl Like You“ či „I Want To Know What Love Is“ se na ně vyvalil v té době moderní sound plný odkazů na losanegelskou hairmetalovou scénu, ze které Edwards vzešel. I klip k této skladbě byl laděn soudobě, důraz byl položen na lepé děvy a vlající zpěvákovu hřívu. Singl rozdělil staré příznivce na dva tábory, jeden tábor kvitoval návrat k tvrdší tvorbě prvních alb (ovšem v balení roku 1991) a druhý se nemohl smířit s tím, že kapela přitvrzuje a opouští popový kabátek, který přinesl tolik zlaťáků. A co teprve celá deska, která tento trend potvrdila. Byla mnohem tvrdší než cokoliv, co Foregner vydali od alba „Head Games“ a až moc okatě se snažila zachytit trend hairmetalové scény. Ta už však v křečích zmírala, protože o slovo se hlásili grungeové a alternativní spolky. Foreigner s tímto přístupem narazili.
Přesto „Unusual Heat“ není slabá deska. Nemůže se rovnat nejlepším kouskům z diskografie Foreigner a jakékoliv stavění této nahrávky vedle alba „4“ je úplně mimo, ale přece jen kvalitní práce byla odvedena. Možná byl problém, že se vsadilo na „Lowdown And Dirty“ jako na pilotní singl, který komerční rádia odmítla. Když kapela zkusila nasadit baladu „I`ll Fight For You“, úspěch byl ještě menší. Skladba postrádala kouzlo „Waiting For A Girl Like You“ i vzletnost „I Want To Know What Love Is“ a rychle zapadla. Oba kousky jsou však velice kvalitními skladbami a pravděpodobně tím nejlepším, co „Unusual Heat“ nabízí. K nim lze zařadit i křehce akustickou „Ready For The Rain“ a klasickou baladu „Safe In My Heart“, která se však zcela vytratila na chvostu desky. Byla smetena spolu s méně výraznými kousky, představujícími znovunalezenou hardrockovou tvrdost „Moment Of Truth“, „Mountain Of Love“ nebo „No Hiding Place“, které ukazovaly slabší formu kapely.
„Unusual Heat“ je nejslabším albem Foreigner (ještě o kousek horším než „Agent Provocateur“), ale pořád je kvalita zachována. Možná má až příliš mnoho obyčejných skladeb na úkor opravdových monsterhitů, možná je moc orientovaná na hairmetalovou scénu, která v té době už rozhodně nebyla in a nebo jí skutečně chybí přítomnost Lou Gramma. Edwards odvedl dobrou práci, nepostrádal charisma a jeho typicky frajerský vzhled lákal mladé dívky, ale nebyl duší kapely a jejím frontmanem. Jonesův typický rukopis byl zachován, ale snaha být za každou cenu v centru dění (i když Foreigner tu dobu sakra zaspali) spíše albu uškodila. Podepsalo se to na výsledném prodeji, který byl v porovnání s předchozími alby naprosto katastrofální. Vina padla na Edwardse, protože Jones si moc dobře spočítal, že kdyby album natočil s Grammem, byl by výsledek (především komerční) mnohem lepší. Bylo třeba ztracenou ovci přivést zpátky do stáda.
Sestava se začala rozpadat celá. 14. listopadu 1991 odehrál poslední koncert bubeník Dennis Elliott, který pověsil muziku na hřebík a začal se věnovat sochařství, chvilku po něm v květnu 1992 ohlásil odchod i basista Rick Wills. Jones zůstal sám. Nezbylo mu nic jiného, pokud chtěl Foreigner zachovat při životě, přemluvit Gramma. Ten kupodivu souhlasil. Byl v té době čistý od drog, jeho kapela Shadow King se rozpadla a zpěvák sám trávil dny přemítáním o Bohu. Na Jonesovu nabídku kývl a navíc s sebou do Foreigner přivedl i basistu Bruce Turgona, s nímž hrál v Shadow King. Vypadalo to, že se blýská na časy. Přestože kapelu opustil teprve nedávno příchozí kytarista Thom Gimbel, který naskočil do rozjetých Aerosmith jako koncertní hráč na turné „Get A Grip“, bylo znát, že znovunalezená chemie mezi Jonesem a Grammem funguje.
|
