Gypsy Pistoleros jsou aktivní snad více než kdy jindy. I když to v předchozích letech vypadalo, že těmto britským milovníkům klasického glam punku Hanoi Rocks, flamengových melodií a cikánského postoje trochu dochází dech a s vydáváním řadových alb to nebylo nijak valné, v současnosti je všechno jinak. Třináct let jejich fanoušci čekali na druhou řadovou desku, která se objevila loni pod názvem „The Greatest Flamenco Glam Sleaze Band Ever!“. Uplynul přesně rok a Gypsy Pistoleros jsou zpět s novou deskou, o níž jsou přesvědčeni, že jim konečně vydobyde pořádný kus slávy. Změnily své šílené ohozy, což je jejich věčný trademark a situovali svou současnou tvář trochu hororovějším stylem. Možná se jim tak podařilo vytvořit kontrast mezi jejich nakažlivě melodickou hudbou a podivnou image, tentokrát stylizovanou do cikánských upírů odněkud od mexické hranice. Že to zní patřičně švihle? Tak to ale být má…
Že Gypsy Pistoleros mají rádi Hanoi Rocks, je slyšet na první poslech a tato láska k finské legendě se s nimi táhne od počátku kariéry. Bylo by však mylné domnívat se, že Britové sklouzli k bohapustému kopírování rukopisu Michaela Monroea a Andyho McCoye. Jestliže je silný vliv Hanoi Rocks v jejich hudbě cítit, dává tomu tato svérázná kapela jiný ráz. K fortelnému glam punku přidává i vlivy z nerockových oblastí hudby a proto vedle řízné kytary se skladbami táhnou klasické flamengové kytary, nálada tradiční mexické hudby a nouze není ani o prvky reggae. Na první pohled to možná zní neslučitelně, ale v případě Gypsy Pistoleros dává taková kombinace smysl. Angličané umí s těmito vlivy pracovat a tvořit z nich originální hudbu, která jim zaručuje výsadní postavení na scéně. Oni by měli být skutečně velkou kapelou. Tou zatím nejsou, ale je velmi pravděpodobné, že jejich dny ještě přijdou. Už jen proto, že třetí deska „The Mescalito Vampires“ je nejsilnějším dílem jejich diskografie a ukrývá v sobě skutečný potenciál.
Gypsy Pistoleros totiž mají jednu velkou devizu. Umí napsat opravdu dobrou písničku, která si nehraje na žádné umění, ale odhaluje jistou skladatelskou genialitu. Navíc ve svém středu mají frontmana Gypsyho Lee Pistolera, což je nejen skvělý performer, ale především velice schopný vokalista s patřičným rozsahem, disponující barvou hlasu, jež je pro styl, který Gypsy Pistoleros hrají, takřka ideální. A s „The Mescalito Vampires“ se roztáčí soukolí, jehož každý zub do sebe pěkně zapadá. Deska je výborná, energická, pestrá a nápaditá. Gyspy Pistoleros na ní předkládají desítku skladeb, které symbolizuje punkový nádech a dravost, skoro až popové melodie a drzý glammetalový výraz. A jestliže ve skorotitulní věci „The Mescalito Vampires (Welcome To The Hotel De la Muerta) se nechali až přespříliš inspirovat nesmrtelným hitem The Eagles „Hotel California“, zní to nakonec jako docela podařený vtípek, přestože to leckdo může brát jako mírný přešlap. I kdyby, je vlastně jediný na této desce. Ostatní skladby sedí přesně tam, kde mají.
Kapela si zakládá na pestrosti. úvodní „Lost In A Town Called Nowhere“ má v sobě hodně punkové neurvalosti a její energie dokáže pořádně zvířit prach. Jako protipól k ní ale servíruje baladickou „The Name`s Django“ z níž na kilometry sálá poetika podobně laděných věcí krajanů Dogs D`Amour, s tím rozdílem, že Gypsy Pistoleros skladbu místo do saloonů Divokého západu situují mezi řady kaktusů na mexické prérii. Ani jedna skladba však není tím nejlepším na albu. To lze hledat pod názvy „Viva La Revoluton Viva Zapata“, „Soho Daze, Just Another Friday Night“, „Roses, Gallows And The Wild Preachers Daughter“ a „Cisco Kid“, kde krásně kontrastují zlověstné trumpety ve slokách a skočný, pozitivně laděný refrén. Právě v tom je genialita Gypsy Pistoleros potvrzena nejlépe.
„The Mescalito Vampires“ je výtečná deska a jistě Gypsy Pistoleros posune o kousek dál. Novinka představuje docela slušné překvapení letošního léta a dává kapele velký příslib do budoucna. Pokud se jí podaří udržet stejnou kvalitu i v příštích letech, dozajista o ní ještě uslyšíme.
|
