Doby, kdy britští buřiči Manic Street Preachers procházeli divokou evolucí, jsou pryč. Stejně jako devadesátá léta, která pro ně byla dobou inspirativní i pohnutou. Tehdy všechno letělo dopředu závratnou rychlostí, i jejich vývoj, při kterém se z glam punk rock n`rollového debutu „Generation Terrorists“ dostali přes hlubokou depresivní brázdu „The Holy Bible“ až k nablýskanému, takřka poprockovému soundu, neobyčejně svojskému a na první poslech rozpoznatelnému. Tehdy zažili dobu největší slávy, ale i smutku, když beze stopy zmizel jejich kytarista Richey James. To je ale dávná historie, protože Manic Street Preachers ani ztráta spoluhráče nezastavila a stojí tu dodnes. Zdánlivě pořád stejně silní a jednotní. S typickým, nenapodobitelným rukopisem a… další novou deskou.
Ten překotný vývoj u Manic Street Preachers už definitivně ustrnul. V roce 2009 pokusili vrátit k divokým kořenům punkovější nahrávkou „Journal For Plague Lovers“, ovšem tento krok se nesetkal s přílišným pochopením u fanoušků, takže kapela s dalším albem „Postcards From The Young Man“ v podstatě na jakýkoliv progres rezignovala a pohodlně se uvelebila ve svém standardu, který měl nejblíže k nahrávce „Lifeblood“. Desce zajisté skvělé a patřící k tomu nejlepšímu, co Manic Street Preachers vydali. Zde se však dostáváme k jádru pudla. Manics stále pijí z téže studnice, ovšem vody v ní už povážlivě dochází. Ne, že by točili špatné desky (i když „Futurology“ se příliš nepovedla), ale prostě už se od nich člověk nedočká překvapivého a vzrušujícího momentu. A to „Everlasting“, „Ocean Spray“, „The Love Of Richard Nixon“ nebo „I Live To Fall Asleep“ opravdu měly.
Čekat, že po třiceti letech tvorby a čtrnácti deskách hudba Manic Street Preachers nesklouzne do rutiny, by byla blbost a proto je nutné nahlížet na jejich desky touto optikou a tím se posluchač vyhne zklamání. Proto dojde i ke konstatování, že novinka „The Ultra Vivid Lament“ je dobrá deska. Ovšem stačí to? Od kapely, která má na kontě alba „Everything Must Go“, „This Is My Truth Tell Me Yours“ nebo „LIfeblood“? Na zasycení ano, ale na bujaré hodování to není… přitom celé album začíná skvěle zářivou hitovkou „Still Snowing In Sapporo“, ukazující Manic Street Preachers ve skvělém světle. Je zde naprosto všechno. Pomalý rozjezd s naléhavým hlasem zpěváka Jamese Deana Bradfielda, následující svižné tempo, příjemně snová atmosféra a skvělý, zapamatovatelný refrén. Hitovka non plus ultra. Ovšem na albu takřka osamocená. Konkurovat jí může následující „Orwelian“, ovšem v jejím refrénu se Manic Street Preachers zadrhnou a mají co dělat, aby nespadli do písničkářské podbízivosti. To nikdy nebyla jejich parketa a rozhodně by jim na stará kolena neslušela.
V následujcícíh písních už to tak veselé není… Kapela až povážlivě hraje na jistotu a objevuje se hodně povědomých reminiscencí na minulost. Jako kdybyste zaslechli nálady alb „This Is My Truth Tell Me Yours“ a dalších. Kapela to sice dělá šikovně, aby nemohla být napadena z vykrádání sama sebe, ovšem pocit, že posloucháte částečný recyklát, tady prostě je. Dojde na světlejší okamžiky v podobě zadumané „Diapause“ nebo temnější „Blank Diary Entry“ s hostujícím Markem Laneganem (ex-Screaming Trees), jehož hluboký hlas skvěle kontrastuje s Bradfieldovým projevem, ale tentokrát jich není tolik jako v případě předchozích alb „Resistance Is Futile“ či „Rewind The Film“, která ale nejsou brána jako nejlepší kousky z diskografie trojice z Walesu. Albu rovněž neprospívá absence větší dravosti, která vedle typické melodičnosti symbolizovala ta lepší díla a přestože klidnější pasáže Manic Street Preachers zvládali vždy bravurně, zde jich je přece jen příliš.
„The Ultra Vivid Lament“ je taková malá domů. Ubližuje jí až úzkostlivá snaha nešlápnout vedle, neexperimentovat a držet se svých kolejí. Což není v kombinaci s méně výraznými skladbami to nejlichotivější hodnocení. Novinka bude patřit do kategorie méně vydařených desek Manic Street Preachers. Sice si nesáhla na dno jako v případě alb „Send Away The Tigers“, „Journal For Plague Lovers“ či „Futurology“, ovšem k nejlepším deskám má „The Ultra Vivid Lament“ daleko.
|
