Že se Billy Idol s vydáváním nových alb zrovna nepřetrhne, je jasné už řadu let. Tytam jsou doby, kdy během prvních jedenácti let sólové kariéry vysolil pět alb, která měla vysokou kvalitu (samozřejmě i odvážný až šokující „Cyberpunk“) a zajistila mu post rockové hvězdy. Pak nečekaně zpomalil. Byl brán jako jeden ze symbolů osmdesátých let a jeho „Rebel Yell“ je považován za přežitek této dekády, takže do devadesátých let se příliš nehodil, ale přidaly se i problémy s drogami, alkoholem a nakonec i hledáním vlastní identity, neboť „Cyberpunk“ představoval až moc velký úkrok stranou směrem k elektronické hudbě. V tom mu nakonec pomohl jeho dvorní kytarista Steve Stevens, jenž se k Idolovi napevno vrátil ve chvíli, kdy se Billy rozhodl konečně skoncovat s tvrdými drogami. To bylo začátkem nového milénia a od té doby Idol vydal jen dvojici nahrávek. Šestnáct let starou, velmi slušnou „Devil`s Playground“ před sedmi lety výtečnou „Kings And Queens Of The Underground“. Proto ohlášení novinky „The Roadside“ bylo trochu nečekané…
Jenže „The Roadside“ plnohodnotná deska není. Zpěvák fanouškům nadělil pouze čtyřskladbové EP, které je však náplastí na bolístku dlouhého čekání na další řadové album. Otázka stojí, zda ještě vůbec nějaké bude. Idolovi je už skoro šestašedesát let, se zdravím či životosprávou si nikdy hlavu nelámal a už před pár lety říkal, že mu přece jen síly už ubývají. Navzdory tomu, že jeho zevnějšek vypadá stále zachovale a nezchátrale, léta se zastavit nedají, ač se o to Idol na „The Roadside“ snaží opravdu hodně. Jejím prostřednictvím se chce vrátit do dob, kdy stál na vrcholu s alby „Rebel Yell“ nebo „Charmed Life“, ovšem poučen přibývajícími roky, s nimiž se skvěle vyrovnal na nostalgicky laděném díle „Kings And Queens Of The Underground“, díky čemuž tato deska patří suverénně k tomu nejlepšímu, co kdy tento bývalý punker a někdejší frontman Generation X předložil.
„The Roadside“ v lecčems na desku z roku 2014 navazuje. Zejména pilotním singlem „Bad Taste“, což je skvostná skladba, nepostrádající mírně nostalgický nádech, ale především nosný, hitový refrén. Jako kdyby jejím prostřednictvím chtěl Idol říct, že stále umí napsat výbornou skladbu, která se může klidně na koncertě umístit mezi „White Wedding“ a „Cradle Of Love“ a nikdo by si nevšiml toho, že ji zpěvák nevytvořil ve svém nejsilnějším období. Tak je to i s úvodní „Rita Hayworth“, skladbou velmi tvrdou a svižnou, hodící se na pořádně rozjetou párty, kde kromě Idola exceluje Steve Stevens. Pálí nejen ostré riffy, ale i svá typicky elektrizující sóla a ukazuje, proč je pro Idolovu tvorbu až bytostně důležitý. Obě skladby působí velice kontrastně, neboť s „Rita Hayworth“ sází zpěvák na hardrockovou údernost, v níž se překvapivě objeví i mírný odkaz na experimentální album „Cyberpunk“, a v případě „Bad Taste“ se situuje do pozice protřelého písničkářského barda, vidícího věci s nadhledem. Obě skladby ale kromě kvality spojuje velký entuziasmus, který ze sebe Idol znovu vydoloval.
Ten nechybí ani tanečněji laděné „U Don`t Have To Kiss Me Like That“, která však v kontextu alba působí trochu nepatřičně. Je to absencí typického Idolova vokálního projevu, neboť Billy se pohybuje v polohách, které mu příliš nesluší a jeho drzý úšklebek lze zaregistrovat jen při bližším zkoumání. Je to však i tím, že se tato skladba příliš nehodí do rozvážnější polohy, ve které se Idol prezentuje v poslední době. Naproti tomu závěrečná „Baby Put Your Clothes Back On“ je znovu parádní věc, kde kouzlí Steve Stevens s čarokrásnými vyhrávkami, čímž ze skladby vydoluje maximum a podpoří hlubší, jakoby už stárnoucí Idolův projev. Je to znovu moment, který jako střípek zapadá do mozaiky pozdní zpěvákovy tvorby.
S úctou ke klasickým albům z osmdesátých let a k jejich velkým hitům se dá říct, že teprve v posledních letech našel Billy Idol hloubku svého projevu. Možná tomu dopomohlo vynechání drog z každodenního života, možná je v tom životní zkušenost a nadhled. Jisté však je, že se ani „The Roadside“ (stejně jako „Kings And Queens Of The Underground“) příliš neohlíží za minulostí, ale představuje další krok ve vývoji zpěváka. Možná je tato cesta ještě více vzrušující než bláznivá jízda na horské dráze napříč osmdesátými lety.
|
