O tom, že Mark Tremonti je skvělý kytarista, který se vyprofiloval pravděpodobně nejvíce ze všech post-grungeových hrdinů počátku milénia, se snad ani není třeba bavit. Není sice stylotvorný, ale rozhodně je dost osobitý na to, aby si mohl dovolit kromě domovské kapely (tou jsou už řadu posledních let Alter Bridge) vydávat i alba s kapelou nesoucí jeho příjmení. Je skvělým a zručným kytaristou, kromě instrumentální zdatnosti disponuje i zajímavým stylem, který mu dovolí zahrát komerčnější věci, ale i tvrdé metalové skladby, hraničící s divokým thrashem, což byl případ prvních alb Tremonti. Ty nejprve používal jako ventil z povinností v Alter Bridge, když si mohl dovolit udělat album poskládané více než poloviny z metalových vypalovaček (jistě, Slayer by se asi zasmáli…), ale postupem času se jeho boční projekt stal v podstatě pro něho stejně důležitou kapelou jako Alter Bridge. Sice méně hitovou, méně úspěšnou, ovšem v jeho diskografii už rovněž významnou…
Jenže i Tremonti pomalu stárne a rozdíl mezi tvorbou Alter Bridge a jeho vlastní kapelou se poněkud stírá. Jestliže alba „Cauterize“ nebo „Dust“ byli v podstatě tvrdě metalová díla, kde typickou Tremontiho melodičnost zastupovaly jen občasné hardrockové prvky, od minulé desky je to trochu jinak. „A Dying Machine“ otupila metalové hrany předchozích desek a Tremonti na ní do své tvorby vpustil více hardrockového (nebo post-grungeového) světla, čímž ten rozdíl, který byl mezi oběma jeho kapelami, trochu zmizel. Obě party jsou samozřejmě stále od sebe rozpoznatelné, už jen tím, že na svých deskách bere vokální stránku na svá bedra Tremonti sám, ale pořád lze Alter Bridge považovat za komerčnější a masovému publiku přístupnější kapelu. I tak je novinka „Marching In Time“ tvorbě party, kde se Tremonti dělí o post vůdčí osobnosti se zpěvákem Mylesem Kennedym, pravděpodobně nejblíže. Thrashmetalová zuřivost je ta tam, nahrazuje ji více alternativnější atmosféra a post-grungeový balast. Nelze to brát úplně v neprospěch věci, neboť třeskutě metalová alba nebylaúplně tou pravou Tremontiho parketou.
Na „Marching In Time“ se klade větší důraz na melodie, což je zcela jasně cítit hned při prvním nástřelu v úvodní „A World Away“, z jejíž neprostupných riffů vyroste melodický refrén. Přesně takový, jaký byste čekali právě od Alter Bridge, kde k jasné paralele chybí už jen hlas Mylese Kennedyho. „A World Away“ nastaví laťku pro zbytek alba, které jede v popsaném duchu. Místy se samozřejmě Tremonti rozpomene na tvrdší chvilky, zejména když nasadí riffovou „Bleak“ nebo groove/thrashmetalovou „Would You Kill“, ovšem takové momenty jsou v menšině. Snaha o co největší přístupnost alba je skoro až hmatatelná a člověk si potom lehce pomyslí, proč „Marching In Time“ Tremonti vůbec točí, když řada nápadů by se hodila na připravovanou desku Alter Bridge.
Je otázka, jestli je to dobře nebo špatně. „Marching In Time“ je pravděpodobně nejvypilovanější album, které pod hlavičkou Tremonti tento kytarista vydal, ovšem je trochu méně uvěřitelné, než když vydával skutečně hutná, metalová alba za asistence Wolfganga Van Halena. Ten už s Tremontim nehraje a od jeho odchodu jako kdyby Tremonti ztratil nit, kterou tehdy měl pevně v ruce. Sází proto na typ skladeb jako je balada „Not Afraid To Lose“ nebo titulní „Marching In Time“, kde se v případě první dá mluvit nepokrytě o komerčním post-grunge nebo alternativním rocku a v případě druhé o rozmáchlém, pseudoepickém balastu. V nich chce možná ukazovat vyšší ambice než na nářezových věcech ( „Cauterize“), ale přílišná pestrost spíše rozostřuje výsledný dojem, který přece jen měl být o něčem jiném, než jsou alba Alter Bridge. A to i přesto, že obě jmenované skladby jsou vcelku kvalitní kousky…
Jestliže se o minulých deskách mluvilo jako o ambiciózních, ovšem mírně nedotažených pokusech o novou tvář, zde je to jiné. „Marching In Time“ je formálně takřka dokonalé dílo, u něhož hraje prim velká produkce Michaela Baskettea, což je ale věc, která celou desku nakonec nejvíce zabíjí. Jsou jí otupeny hrany a když se konečně Tremontimu podařilo přijít se silnými skladbami, výsledný dojem je tím trochu pokažen. „Marching In Time“ je přesně ten typ alba, kde měla být zvolena zlatá střední cesta mezi patřičnou metalovou tvrdostí a hitovostí…
|
