Pokud budeme hledat nejzásadnější desky tuzemské rockové hudby, je nutné vrátit se také na přelom šedesátých a sedmdesátých let. Do doby, kdy utichal hřmot sovětských tanků po náměstích, ale poměry pomalu zase začaly přituhovat a všechno, co pro českou kulturu znamenalo Pražské jaro, bylo odvrhnuto. Jenže inspirativní doba šedesátých let, kdy hudební revoluce běžela nejen napříč tuzemskými hudebními kluby, ale celým světem, se zastavit nedala. Požár, který zažehli The Beatles a The Rolling Stones, a éra hippies jej pak řádně přiživila, zachvátil i Československo. Revolta byla takřka hmatatelná. Mladí odmítali postoj svých rodičů, kteří vychvalovali oficiální střední proud, měli vzory ve „vlasatcích ze západu“, kteří hráli jim mnohem bližší hudbu, než jaká byla podporována komunistickou stranou. Drzý škleb Micka Jaggera a jiskry létající z kytary Jimiho Hendrixe se staly součástí života dospívající mládeže, která chtěla být všechno jiné, jen ne poslušnými příslušníky stáda. Je to symbolické, je to revolta každého mládí…
V Československu šlo všechno opatrně. Největší pozornost na sebe strhával Olympic, který měl venku debutové album „Želva“ a působil jako místní odpověď na The Beatles. Jenže ve světě se děly jiné věci a nové idoly se objevovaly každým dnem, ať už to byly hvězdy Woodstocku Hendrix, Janis Joplin, Jefferson Airplane, The Who, nebo nastupující nová hardrocková generace v čele s Led Zeppelin, následovaná Deep Purple a Black Sabbath a také začínající hvězdy progresivního art rocku. To vše bylo vzdáleno častuškám, vyhrávajícím ještě pár let předtím nebo jalovým popovým kouskům, které denně prezentovaly oficiální rozhlasové stanice. V této atmosféře povstaly v Československu (mimo některých dalších) dvě zásadní kapely. Blue Effect a Flamengo. Obě stavěly na podobném základu dozvuků hippies, divošského umění Jimiho Hendrixe, na špetce jazzové roztodivnosti, progrockové složitosti a drajvu mladičkého hard rocku. To obě formace stavělo do světla přímých konkurentů, z čehož těžil fanoušek, protože jak Blue Effect, tak Flamengo se předháněli v tom, kdo bude nejlepší a dokáže posluchačům nabídnout hodnotnější materiál. Flamengo prožilii jen krátkou kariéru, přesto se nesmazatelně zapsali do historie tuzemského rocku.
„Základem byla chemie mezi lidmi, kteří se v té době dostali k sobě,“ zmínil se o Flamengu zpěvák a kytarista Vladimír Mišík, který, ač nebyl původním členem, se stal jedním z nejviditelnějších symbolů pražské kapely. Mišík do Flamenga přišel začátkem sedmdesátých let, kdy už měl za sebou angažmá u konkurenčního Blue Effectu (s nímž vydal výtečnou debutovou desku „Meditace“), tedy v době, kdy Flamengo byla zaběhlá kapela. Jejím základem byl po celou dobu kytarista Pavel Fořt, jenž společně s manažerem Přemyslem Černým Flamengo v roce 1966 vytvořil. Spoluhráči se střídali jak na běžícím pásu, během následujících let Flamengem prošli Pavel Sedláček, Karel Kahovec, Viktor Sodoma či Petr Novák. Právě s Novákem za mikrofonem kapela vydala své první a řadu let velmi úspěšné singly „Já budu chodit po špičkách“, „Povídej“ nebo „Náhrobní kámen“. Ty byly poněkud vzdálené tomu, co mělo přijít v dalších letech, když se vykrystalizovala nejsilnější sestava. K tomu došlo hned na začátku sedmdesátých let…
To už se po Fořtově boku objevil Vladimír Mišík, basista Vladimír „Guma“ Kulhánek, klávesista Ivan Khunt, saxofonista a flétnista Jan Kubík a bubeník Jaroslav Erno Šedivý, tedy muzikantská smetánka té doby. Kapela rozehrála koncerty po celé republice, podívala se i do zahraničí, když přišla nabídka na vydání dlouhohrající desky. V roce 1971 se to rovnalo malému zázraku, protože rocková hudba začínala být perzekvována a ostříží oko stranického kritika si pomalu vyhlíželo i Flamengo. Jenže kapele se podařil husarský kousek. Odvrhla anglické texty, které prosazoval především Mišík a spojila se s básníkem Josefem Kainarem, který už předtím otextoval slavnou skladbu „Město ER“ od Michala Prokopa. A Kainar byl uznávaná osobnost. Byl to skvělý básník, ale zároveň byl rovněž členem KSČ, takže jeho angažmá vlastně působilo jako vstupenka do studia. „Naše muzika se mu líbila,“ vzpomínal Mišík, „podupával si u ní a myslím, že pak během dvou dnů napsal všechny texty.“ A je to také Kainarova poetika, která dělá z debutu Flamenga „Kuře v hodinkách“ nadčasovou desku.
Velice důležitá byla i hudba samotná. Hřmotný nástup intra „Kuře v hodinkách (introdukce)“ dává tušit, že od bluesových standardů Johna Mayalla a popových skladeb, kterými se Flamengo prezentovalo v šedesátých let, nastal velký posun směrem k hard rocku, jazz rocku a prog rocku. Fořt vyšíval kytarové vyhrávky a sóla, stejně jako riffy, které podporoval Kubíkův skřípavý saxofon i rozmanitý a sebejistý zpěv Vladimíra Mišíka. Ten exceluje jak v hardrockovější kouscích „Rám příštích obrazů“ (za závěrečné Mišíkovy vysoké výkřiky by se nemusel stydět ani Robert Plant) a „Jenom láska ví kam“, tak v citlivějších a snovějších věcech „Chvíle chvil“ či „Pár století“. Zde kapela více inklinuje k jazz rocku, na klávesových plochách si pohrává Fořtova kytara a Khuntův saxofon, a je dost dobře možné, že právě tyto věci mohly ukázat budoucí cestu, kterou by Flamengo mohlo vykročit. Z konceptu alba nejvíce vybočuje ostrá věc „Stále dál“ a to nejen tím, že jako jediná neobsahuje Kainarův text a Mišíkův hlas (skladbu nazpíval Khunt a otextoval Hynek Žalčík), ale i přímočarostí a hardrockovým drajvem, kam skvěle zapadne Khuntův zpěv, který na rozdíl od uhlazenějšího Mišíka má v sobě větší kus rockové rebelie. Důležitá pro znění alba je také titulní „Kuře v hodinkách“, což je epická záležitost, shrnující celou podstatu desky. Od hardrockového tempa, přes různé jazzové a progové vyhrávky až ke vzletnému refrénu…
Okolnosti vydání alba jsou o něco smutnější než jeho náplň. Nedočkala se jej ani kapela, ani Josef Kainar. Ještě předtím než v létě 1972 album vyšlo, se Flamengo rozpadli a muzikanti se rozutekli do různých vlastních projektů. Ještě předtím, 16. listopadu 1971, krátce před dokončením prací na desce zemřel na infarkt básník Kainar. Tím „Kuře v hodinkách“ získalo až nebývale hořkou příchuť, přestože obsahuje nadčasovou hudbu, založenou nejen na hudebních výkonech, ale i skvělých textech. Nedá se říct, že by „Kuře v hodinkách“ úplně nezestárlo, ale stojí zde jako monument doby, jako jedna z prvních skutečně velkých rockových desek, které kdy tuzemská hudební scéna nabídla. O tom vypovídá i reedice z roku 2012, která znovu zvedla u starých fanoušků vlnu zájmu o toto album.
Přestože se Vladimír Mišík, Pavel Fořt a Vladimír Kulhánek ke značce Flamenga v dalších letech ještě vrátili (nejsilněji v roce 2012), jejich kariéra je ohraničena lety 1966 až 1972. Hned po nahrání alba se začaly projevovat ambice jednotlivých členů, kteří chtěli tvořit trochu odlišnější, jazzovější hudbu. Erno Šedivý v roce 1973 emigroval do Ameriky, kde se později přidal ke kapele frontmana hardcore punkových Dead Kennedys Jella Biafry, čímž vlastně pohřbil šance na jakýkoliv návrat této sestavy. Nejvýrazněji byl v dalších letech vidět Vladimír Mišík, kterému se povedlo i v době tuhé normalizace vydávat alba, čímž se nakonec stal členem oficiální kultury. K té Flamengo nikdy nepatřilo a v tom je pravděpodobně jeho největší přínos. V dobách naprosto nepřejících rockové hudbě totiž dokázala kapela přijít se skvělým dílem, které má své kouzlo dodnes.
|
